Všechno

.. a pak přijde ten okamžik, kdy se všechno utlumí, tělo se rozechvěje, třese se a kolem se rozlévá sladký, teplý proud vzduchu. Chvíle, kdy se tomu všemu oddáte. Je naproto lhostejné, že je kolem vlastně křik a hraje hudba víc než nahlas a na zemi se válí rozlitý kelímek vodky, střepy a nedopalky.
Pot kopíruje linii páteře, stéká po té přímce.
Slyším jen slova, která si vyměňujeme. Nechci příjímat jiná, na ta se nesoustředím.
Jen dvě těla, dva lidé, jeden celek. Jen sršící úsměv, udivení, uspokojení, štěstí.

A pak utíkám pod tou tíhou čehosi, co ve mně vyvolá čistou euforii. Důvěra a oddanost protékají mým tělem, mými orgány, mými údy. Tluče to mým srdcem, pomáhá mým plicím dýchat, rozproudí mou krev. Utíkám po studených schodech do svého pokoje, zavírám dveře a vlastně téměř nedýchám.
Najednou mi ten pocit brání v tlukotu srdce v dýchání v proudění krve. Najednou téměř omdlévám a spustí se slzy. V tu chvíli cítím všechno.

Cítím všechno a vím, že se tou chvílí změnilo hodně. Něco zesílilo. Něco se vytratilo.
Zesílila důvěra a vytratila se nejistota.
Najednou zase dýchám, dýchám za nás oba.
Teď už to dokážu.

...