Krásno.

Stojím uprostřed pokoje na špičkách, s telefonem u ucha a rozpomínám se na waltzové kroky.
Levou lehčí úkrok, pak krok pravou. Směju se nahlas a na čele se mi tvoří vráska od soustředění se. Začala plesová sezóna, na ramínku už mi visí dlouhé šaty a můj drahý si shání kapesníček do barvy mého psaníčka.
To ale není to podstatné.

Podstatné jsou pro mě momenty waltzových kroků, sladkých rán, trpkých vín a karamelové zmrzliny. Chvíle jako stvořené pro společné snídaně. Momenty těsné blízkosti, tenze i uvolnění. Dělení se o peřinu i zalehávání se v noci, výkřiky do tmy i šeptání do ucha. Sladká nevědomost i zvědavost, odhalování se, rozevírání niter a sdílení myšlenek. Provokování a podporování se. Touha být lepším, touha samotná, spalující.

Jako bych cítila všechno naráz, jako by se mi mělo tím citem rozskočit srdce, tak moc intenzivní a zároveň nesmírně jemné to je.
Ale především, je to krásné.