Stojím ve tvé hlavě
Mávám rukama
Kopu kolem sebe
Kopu do nás
Ale nejsem vidět
Nevidíš mě
Kdy jsem se tak rozplynula?
Dotikaly hodiny
Poslední pohyb ručiček
Poslední pohyb rukou
Nejsem v tvé hlavě
A ty si přeješ,
abych tam byla

Prší na chodníky
Na lidi, co jdou
do večerky
na tramvaj
do kina
na pivo ve všední den.
Na lidi, co jdou
za svejma milencema
za svejma milenkama
...
za někým, kdo o ně stojí
za někým, kdo o ne nestojí
za někým
...
Prší na mě
A na tebe už ne.

Mozaika snů, od rána půst, obrazy snů však nemohou růst.

Sedím v rohu nádvoří a mám jeho obsah jako na dlani. Skupinka lidí si ohřívá zkřehlé dlaně u barelu s ohněm. Jiskry lítájí vysoko, až se dotýkají nebe a prolétají skrze něj. Hemží se to tu jako v mraveništi a z louky se nese zvuk punkové kapely. Vzduch proudí do plic lehce, sklouzává tam.
Přichází ke mě kluk: "Ahoj můžu si při sednout, chceš si povídat?"
"Jo, no, ne asi ne." Odbyju ho a nemyslím to zle. Chci to prostě nasávat sama. Ale kolemjdoucí mě vidí jako tu samotnou, co tu mezi skupinkami sedí, chudák, sama.
"Můžu ti přinést něco k pití?"
"Díky, ale mám pivo." Držím ho mezi koleny. Koukám se na něj s omluvným výrazem ve tváři.
"Chci tu prostě jen sedět sama, sorry, hezký večer."
"Dobře, děkuju i Tobě hezký večer."
Vlastně mi jedno kam se poděl zbytek z party. Šli pro další pivo nebo řeší historky z uměleckého podsvětí. Já jen chci dýchat a pozorovat jak se tu všechno tetelí. Je červen, je poslední večer lokálního  festivalu, důkaz, že tomhle mrtvým městě kulturní život ještě nepošel. Dopíjím svoje pivo, koušu okraje kelímku a na nádvoří začíná další zvukovka. Dává se do mě zima a tak si jdu ohřát dlaně.

Co bylo

Stojím ve sprše a nechávám po sobě téct až příliš horkou vodu. Zatímco se moje kůže mění v rudou mapu světa, vybavuji si určité momenty, které se někam zaběhly. Poslední dobou přemýšlím často o tom, co bylo. Ne o tom, co bych chtěla aby bylo, ale co bylo. Přemýšlím o budovách v ulici, která vede až do Lidových sadů. O jednom domě, který má popraskanou omítku až to vypadá, že se musí každou chvíli rozpadnout v prach. Ale snad tam ještě bude dlouhá léta stát. Je totiž překrásný. Překrásný a zašedlý, ale působí na mě, jakoby dýchal, jakoby měl co říci. Vždy jsem si představovala, jaké by bylo v něm bydlet. Vstávat, otevírat okna, chodit bosýma nohama po jeho parketách. Skrz ta otevřená okna slyšet procházející lidi, cinkání tramvaje a koukat se do ulice, koukat se do slunce. Přemýšlím o jaře v tom městě. Pamatuji si den, kdy jsem si nesla nakoupené mladé mrkve, z tašky mi koukala zelená nať a já byla spokojená jako snad nikdy. Miluji ty dny, kdy se blíží teplo, všichni jsou v očekávání, a ve vzduchu je cítit hlína. Přemýšlím zpětně o těchto letech. O letech kdy jsem téměř každé odpoledne trávila v knihovně nebo v antikvariátu u Fryče. Bylo na denním programu pozdravit knihy, projít se městem, nahlédnout do papírnictví, koupit si další květovaný sešit, abych měla kam psát. Večer sedět v okně na internátu a všechno si zapsat na papír. permanentně jsem měla ruce od inkoustu a v kabelce namísto pilníku nosila zmizík. Ráda přemýšlím o věcech minulých. Líbí se mi ten pohled na to, co již bylo. Jsou věci, které bych ráda prožila znovu, ale neteskním po nich. Mám je uchované na papíře, zapsané modrým inkoustem. A pak přijde nostalgické ráno jako tohle a všechno se mi vybaví, najednou. Nestíhám vnímat všechno naráz. Cítím tu vůni, vidím ty domy, sešity, knihy, mé červené boty, všechny lidi, dokonce se mi v před očima zobrazí barva mladých mrkví. Je to tak sladké, nechat se tím zaplavit a pak to zase nechat plavat. A v tu chvíli, kdy si jdu dělat snídani už zase myslím na něco jiného ...

Podání si rukou

Je to jako kdyby mě uvnitř cosi šimralo, Něco nezachytitelného. Ten pocit se ve mě tříští, jde zachytit pouze na papír. Hlavou  mi totiž létá toliko myšlenek, že to vnímání ono pocitu každou chvíli vytěsní. Když napíše někdo, koho jste dlouho neslyšeli,s kým jste se dlouho neviděli a pojí vás tísíce momentů, tisíce vzpomínek, slov.
Je to jako nalézt úlomek sebe, který se ztratil pod temnou hladinou.

Cervenec

Sedim v podzemce a ctu si mozna trochu brakovou literaturu, zacaly prazdniny, tak se to smi. V tasce si vezu meloun a vedle me sedi slecna s kosikem plnym jahod. Takovym tim kosikem co je vic siroky nez dlouhy, co jsme do nej s babickou vzdyck sbiraly angrest a rybiz u dedy na vesnici. Ta slecna mi, kdyz si sedala, zavadila o roh knihy a sladce se omluvne usmala. Jahody voni na cely vagon, meloun ne. Meloun je uzavreny a zavoni az ho ve Zdibech rozkrojime. Az bude nakrojeny stejne jako cervenec, jako leto, jako prazdniny ...

K oblakům vzhlížíme

K oblakům vzhlížíme všichni. Ne, možná že všichni k nim nevzhlížíme. Asi není každý snílek jako já. Vždycky všechno rozpitvám, usrkávám při tom mátový čaj, kávu (jedině černou) nebo víno (dřív jedině bílé, teď už s věkem přichází slabost pro červené). S hlavou zakloněnou, až mě bolí krční páteř a mžourám. Mžourám do dáli, který je blízko tak, že se mi z toho točí hlava.

Vzhlížet k oblakům, do oblak, spolu s časem to změnilo formu i důvod. Dřív jsem si vysnívala všechno. Události budoucí, budoucí manžely, děti, cesty do neznáma, domovy, zázemí, psi, kočky, povolání. Hrála jsem už tolik her se mnou v hlavní roli. Já ve vzdušným zámku, na lodi, v letadle, na pláži. Chtěla jsem být umělkyní, právničkou, PR manažerkou, tanečnicí, profesionální tenistkou, hippie prodavačkou v obchodě s deskami, matkou, manželkou, samostatnou ženou.

Kdy ale přijde to odvrácení hlavy od oblak. Najednou jsem tady a ikdyž se zase nechávám unášet svými vlastními sny do dalekých končin a zjišťuju, že to všechno kamsi utíká. A já tu stojím a vím, že je potřeba si zvolit. Zvolit si možnost a nenechat se jen omílat mořem času.

Mám pocit zatracenosti.

Sedím za pracovním stolem, přes monitor nevidím nic. Jsem zakrslá, malá holka pro všechno. Ve svým vlastním prostoru, ve své oudžejovské* bublině. V omezeném prostoru, asi tak půl metru na dva. Tu omezenost mi ruší občasný zazvonění telefonu a úkolování.
Dorušit, přinést, zařídit, jít na poštu.
Pak nakoupit, uvařit, osprchovat, spát. V šest budík a nanovo.

Jak mě může něco naplňovat, protože si připadám užitečná a zároveň mě to dokáže vytáčet, srát a vysírat a nutí mě to posouvat budík. Potichu klít a někdy i nahlas. Dokže mě vytočit ženská na poště, na úřadě. Tik úředníka na městském soudu, pomalí lidé na Václaváku, že někdy musí být všechno hned a naráz, že se musím rozkrájet, že se zasekne skartovačka.
...

A pak ten stereotyp.
Hlavně ale málo času pro mě samotnou.
Jsem osoba co se sebou potřebuje být často, ale hlavně o samotě.
Sama na výstavu, do parku a do kavárny, pít víno, číst a listovat stránkami jen tak pro potěšení.
Chybí mi loňský půlrok, jež ze mě tvořil renesančního člověka. Naproti tomu je ze mě kancelářská krysička s kartou do výtahu na firemní šňůrce.
Prodepadám pomalu depresi, že takhle dopadnu a budu tuhle práci dělat navěky.

Neskutečně se těšim na čtvrtek, čtvrtek je můj studijní den bez práce.
Hurá







* Představte si co dělala Andrea Sachsová v Ďáběl nosí Pradu, to je můj job.

Ospalý ráno v Nuselskym bytě. Dvě ztěžklá těla. Po dvou párech zavřených víček. Kánon těžkých oddechů. Ráno se snídaní do postele. Ráno, co trvá až do oběda. Holá kůže v peřinách. Smích a pohlazení. Dech, jehož teplota se pomalu ohřívá. Políbení. Jedno, druhé, padesáté. Upocené dlaně. Sten. Do ticha. Potichu.

Propojení
Spojení.
Opojení

Odcházení

Něco ve mně umírá a já nevím co. Moje spolubydlící se stěhuje, pryč, jinam. Ne moc daleko. Moje spolubydlící,  s níž bydlím od začátku.
V hlavě mám všechno. Začátky. Opilý večery v našem oblíbeném baru. Jak jsme seděly uprostřed toho zakouřeného prostoru a čekaly na pohled herce v pruhovaném tričku. Na to až se upřeně zadívá směrem k nám, jen co si potáhne z hořící Camelky.
Opily jsme se a pak zpívaly ruský písničky a táhly se až k nám pod Jezerku.
Myslím na všechny ty večery ve znamení Margarity. Jak jsme se kvůli tomu malému baru nechtěly odstěhovat z týhle čtvrti. Vybavuju si společný stěhování, bordel po bytě, party kelímky a jak jsme si zpívaly a tancovaly mezi krabicema.
Myslim na to, jak jsem si k Ivě vždycky lehla nahoru do patra a poslouchala její vyprávění z předchozího večera. Obě dvě v děsný kocovině  a s párkama v ruce.
Malinovka a válení se v parku, klasický náplavky. Vybavuje se mi Iva, která si nese z trhu čerstvé ryby a mrkve. Iva, kouřící z okna. Iva, vztekající se nad bordelem. Iva plánující. Iva, která vaří.
Iva, která mi dává ruku na rameno, když se hroutim. Iva co říká, dej si panáka, když nevidim přes slzy.
Iva, která říká pohoda jahoda, humpl a čau párek.
A já si neumim představit, že za těma dveřma prvního pokoje najednou nebude.
...

Krásno.

Stojím uprostřed pokoje na špičkách, s telefonem u ucha a rozpomínám se na waltzové kroky.
Levou lehčí úkrok, pak krok pravou. Směju se nahlas a na čele se mi tvoří vráska od soustředění se. Začala plesová sezóna, na ramínku už mi visí dlouhé šaty a můj drahý si shání kapesníček do barvy mého psaníčka.
To ale není to podstatné.

Podstatné jsou pro mě momenty waltzových kroků, sladkých rán, trpkých vín a karamelové zmrzliny. Chvíle jako stvořené pro společné snídaně. Momenty těsné blízkosti, tenze i uvolnění. Dělení se o peřinu i zalehávání se v noci, výkřiky do tmy i šeptání do ucha. Sladká nevědomost i zvědavost, odhalování se, rozevírání niter a sdílení myšlenek. Provokování a podporování se. Touha být lepším, touha samotná, spalující.

Jako bych cítila všechno naráz, jako by se mi mělo tím citem rozskočit srdce, tak moc intenzivní a zároveň nesmírně jemné to je.
Ale především, je to krásné.

Všechno

.. a pak přijde ten okamžik, kdy se všechno utlumí, tělo se rozechvěje, třese se a kolem se rozlévá sladký, teplý proud vzduchu. Chvíle, kdy se tomu všemu oddáte. Je naproto lhostejné, že je kolem vlastně křik a hraje hudba víc než nahlas a na zemi se válí rozlitý kelímek vodky, střepy a nedopalky.
Pot kopíruje linii páteře, stéká po té přímce.
Slyším jen slova, která si vyměňujeme. Nechci příjímat jiná, na ta se nesoustředím.
Jen dvě těla, dva lidé, jeden celek. Jen sršící úsměv, udivení, uspokojení, štěstí.

A pak utíkám pod tou tíhou čehosi, co ve mně vyvolá čistou euforii. Důvěra a oddanost protékají mým tělem, mými orgány, mými údy. Tluče to mým srdcem, pomáhá mým plicím dýchat, rozproudí mou krev. Utíkám po studených schodech do svého pokoje, zavírám dveře a vlastně téměř nedýchám.
Najednou mi ten pocit brání v tlukotu srdce v dýchání v proudění krve. Najednou téměř omdlévám a spustí se slzy. V tu chvíli cítím všechno.

Cítím všechno a vím, že se tou chvílí změnilo hodně. Něco zesílilo. Něco se vytratilo.
Zesílila důvěra a vytratila se nejistota.
Najednou zase dýchám, dýchám za nás oba.
Teď už to dokážu.

...

Divadelní

Sedím vedle krásného člověka. Má jemnou pleť, perfektní sako a bělostnou košili. Vybrané způsoby, je ochoten mi v šatně divadla pomoci do kabátu. Pije bílé víno a mluví kultivovaně. Je mladší než já. Něžně mi položí ruku kolem pasu a nastavuje rámě. V telefonu vždy zdůrazní své jméno, umí jednat s lidmi. Před našimi zraky se odehrává revue, diváci se smějí a bedlivě pozorují, co se děje na jevišti. Sedím vedle člověka, pro kterého bych pro tu chvíli byla schopna udělat vše. Ale je on ochoten to samé udělat pro mě? Jsme na počátku, na tom počátku, kdy má přitažlivost mezi lidmi křesat jiskry. Samovolně, bezhlavě. My doutnáme, ten dým se tichounce nese ulicemi Prahy, nepatrně. Povězte mi, je ten dým počátkem plamene nebo jeho zánikem? 

Já si pokládám otázku, zda je tento člověk sto mě milovat? Obětovat noc a pohodlí pro mou přítomnost, touze po mé blízkosti, pro mé tělo. Přikyvuju a zase jsem tou chápavou osobou, ale dnes upřímně nejsem schopna pochopit ani setinu toho všeho a tak se vydávám do Karlové ulice, najít divadelníky, kteří se umí s rolemi poprat lépe než já.

Běžím do třetího patra, schody beru po dvou. Dýchám zhluboka, zatímco strkám klíč do zámku. Jen co otevřu naše prvorepublikové dveře, trefí mě do nosu vůně hřebíčku a skořice.

Místo stromečku si dáváme dárky pod jmelím, zapíchnutým v zavařovačce. Tři spolubydlící, sedíme takhle hromadně v Aničky pokoji, poprvé všechny. Docela výkon a vlastně vcelku škoda.

Po hrníčku svařáku a jedné cigaretě oblékám kabát a vyrážím na Malou stranu.
Filip mi jde naproti ven. Jen co vstoupíme do Napy, rozleje se mi tělem horko. Miluju večery v hospodě, kde je živá kapela. Ještě ke všemu, když hrají lidé, které nějakým způsobem znáte,
A tak s vínem v ruce zpívám.

Nechám si projít hlavou, kam všechny věci plavou, jestli je všechno jen dech. tak jako kdysi v noci spolu po tmě na schodech ..

F. má ruku kolem mého pasu a střídavě kolem ramen a v tu chvíli vím, že nechci nic víc, že chci tohle a že jsem prostě čistočistě šťastná v tomhle bodu.

Nakonec se ještě přesouváme do suterénu, kde se jamuje. Miluju to, miluju když se něco před mýma očima, ušima vytváří. Tou místností to proudí a všechny to nabíjí enormně pozitivní silou.

Na zastávku pomalu, nespěcháme a hlavně že neprší. Vzduch už ale není tak teplý, jako byl ráno, ale to nevadí. Choulím se do kabátu, tisknu se k F.

Noční cesta tramvají plyne, tramvaj je plná opilých lidí.
My je lehce, ale patříme k nim. Pak už jsme konečně v Nuslích.
Usínám s klidem. S blízkostí člověka, který si mě pomalu získává. Myslím na ráno, na nový den. Na nový zítřky. Na všechno co bude a nevím jestli je to naděje nebo co mi to drží úsměv na tváři.
A pak už upadnu do hlubokého spánku, ani nevím jak.

Prolomení stereotypu

Vystupuju z tramvaje na Palackého náměstí. Od Vltavy vane silný vítr a přestože je prosinec, je příjemně teplý. Praha šumí, kolem se rozléhají zvuky sirén. Je jich více, lze to rozlišit když se pořádně zaposloucháte. Praha šumí s přirozeností její vlastní.

Podrážkou boty došlapuju na kočičí hlavy tramvajového ostrůvku a v duši mám klid.
Takový klid, který se jednou myšlenkou dokáže změnit v paniku.
Najednou tu stojím, uprostřed a všechno plyne tak jako to má plynout. Hladce a klidně, má to pachuť dětský rozpustilosti, přísahala bych, že mi září oči.

A mně to najednou připadá nemožné a nepochopitelné a přesto tak krásné, možná o to ještě krásnější.

Mokrý silnice, projíždějící auta a šum z proudící metropole, odrážející se ve výloze.
Cítím to uvnitř mé hlavy, tu únavu ze shonu, únavu z přemýšlení.
Nikoho nezajímá, že je neděle.

Včera jsem seděla na parapetu ve třetím patře a vnímala jenom to ticho Nuslí. Jen zvuk papíru, který se kutálel prostředkem křižovatky. Mrtvý ticho.
Naproti tomu kontrast mého tepajícího horkého těla.
Nemohla jsem ho utišit.
Křičelo.
Zase horská dráha.

Někdy je možná lepší nic nepsat.
Nic neříkat.

Možná jen mlčet a nechat to všechno plynout. Křehkost okamžiku, křehkost osobnosti a křehkost duše.
Je to křehký jako sloupec dýmu z cigarety. Je to taky stejně šedý a stejně tak rychle to někdy vymizí.

Stejně rychle se to zbortí a rozpadne.
Myšlenky a slova a pocity, který zase narážej uvnitř mě, do mých stěn.
Poruší moji schránku a pak zaniknou.

Zanikne s nimi i část mě. Jsem opravdu smířenější a odevzdanější?
Je to takhle lepší.
Má to takhle být?
Chceme, aby to takhle bylo?

Chci být takhle moc silná a nechat to všechno protýct a možná i úplně odeznít?
A odezní to vlastně?
je to opravdu tak prchavý?
Je to jako na horský dráze, nikdy ne jen nahoru.
S křikem zase dolů a možná i s křikem nahoru.

Jen nějak absolutně bez vzrušení.

Před zkouškou

Ze stolu na mě kouká šestisetstránková bichle. Nenávidím jí už od pohledu. Ne, že bych neměla ráda tlusté knihy. Miluju je. Miluju tlusté knihy plné uspokojení,které mi ovšem tahle neposkytuje.

Neuspokojivá kniha plná ekonomických pojmů a grafů.

Miluju knihy, které mi dopřávají jakési potěšení. Je to dost těžko specifikovatelné. Knihy, jejichž slova mě vábí i zpod vazby. Tak třeba stejně zelená je i Na Cestě a ta je ovšem na úplně jiné příčce, než tahle odborná. Zatímco tuhle nudnou knihu jen tak házím do tašky s nezájmem, Kerouaca bych mazlila noc co noc. Hladila bych tu knihu po hřbetě, loučila se s ní těžce a ještě mnohem raději bych se s ní shledávala.

Jenže příběh o Salovi a Deanovi se smutně krčí v řadě s ostatními, na které teď nezbývá čas.
Taky tam je Saroyan a Welch a Fitzgerald. Tuhle partičku doplňuje Capote a Nabokov v čele s Bukowskim a nově i tuzemským miláčkem Těsnohlídkem ml.

Smutně na ně koukám a mám chuť je všechny naráz otevřít a čerpat z nich věty, které bych si strašně ráda zvýraznila a vyrvala je z kontextu, ale na to nemám srdce.

Místo toho mi tu hraje na celý pokoj Čajkovskij a polykám definice.
Neuspokojená.

Delírium

.. jsem v naprostém deliriu, kdy se do mé hlavy snaží vniknout informace, ale mezitím se díky téhle hudbě dostávám do jakéhosi nadpozemského transu. Znovu žiju.

Máma

Sedím u psacího stolu, u kterého sedávala moje máma. Možná jí bylo tenkrát jako mně. Říkám si, kolik dopisů a výstřižků a schovaných papírků od amerických žvýkaček bylo schováno v jeho útrobách. Kolik vypsaných propisek a ostrouhaných tužek. Kolik vzpomínek a kolik vět, které by ráda zapomněla.

Moje máma, silná a křehká osobnost zároveň. Zranitelná, hrdá a zároveň tak ochranitelská. Citlivá a vděčná. Bojující. Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy jsem si poprvé, uvědoměle řekla "Chci být jak ona." Moje máma to nikdy nevzdala. Je vytrvalá.
Byla jsem asi desetileté dítě a poslouchala za dveřmi. Věděla jsem, že se něco uvnitř našeho kruhu děje. Ale nikdo mi nic neřekl.
Moje máma tenkrát za tátu bojovala, ne za tátu, ale za rodinu.
Silná žena. Milující. Žena co chce být milována. Stejně jako já.

Zraněná, ale odhodlaná. To odhodlání, si myslím, mám po ní. Vedla mě k tomu odjakživa. Chtěla po mně, abych byla nejlepší, abych znala svoji hodnotu a nepodceňovala se. Moje máma mě vždycky chválila a podporovala. I když jsem prahla po poznání a vlastně vcelku brzy opustila náš rodný dům, chtěla abych se navracela. A přestože se mi snažila vysvětlit, jak je někdy všechno k člověku nelítostné, učila mě dávat najevo radost a lásku. Mít srdce na dlani.

Ve všech životních lekcích, kterých se mi prozatím dostalo, mi podala ruku. Uvařila mi čaj a zeptala se, jestli ho nechci osladit, ikdyž ví, že to nedělám. Otevřela mi náruč a pohladila mě a nikdy mě nechlácholila, když to nebylo třeba. Přitakávala, když jsem odkrývala nemilé věci. Dělá to dodnes. Prazvláštní, jak se pokaždé ukáže, že ona měla pravdu, že máma má vždycky pravdu.

V Národní kavárně

V Národní kavárně, v sobotu, přesně v poledne. Poloprázdno a celým prostorem se nese hlas Franka Sinatry a vůně čerstvě udělané kávy. Při příchodu mi přidrží dveře mladý muž, který právě vstoupil se svou přítlkyní nebo spíše manželkou. Servírka si nás ihned spojí a ptá se, zda chceme stůl pro tři. Muž se rozesměje a říká slečně, ať si o něm nemyslí, že má dvě ženy.
Ne, jdu sama do kavárny, moje oblíbená chvilka, jen a jen moje. Moje pro sebe, můj klid. Vychutnávám si lívance s borůvkami a broukám si společně s Frankem.
Naproti sedí pár, mají spoustu jídla na stole, mažou si na chleby marmeládu, srkají střídavě kávu a čerstvě vymačkaný džus. Oba dva mají na sobě svetry s norským vzorem. Představuju si, že takhle budeme o sobotách chodit na pozdní snídaně s F. Jen bez těch svetrů. Naprosto ničím nerušený začátek víkendu, klid v hlavním městě, mlhavý podzimní den. Požádám o účet a vydám se do Galerie na nábřeží. Svou hlavu schovám pod klobouk a nos zabořím do šály s aztéckým vzorem, ještě ale přetřu rty fuchsiovou rtěnkou. Miluju podzim, miluju když nikam nespěchám.

Nadlidé

Miluju, když najdu starší poznámky v zápisníku, zachycený momenty. Tady je jeden takový.

Sedím tu na parapetu svýho pražskýho pokoje, kde se kumulujou moje nálady a já se občas bojím otevřít dveře. Město šumí, šumí jako sobota. Pracující ještě spí, dopřávají si volné minuty ve vyhřátých postelích. Za zády mi projíždějí vlaky, směrem na Zbraslav.
Včerejšek má pachuť Chenetu, který mám stále na jazyku. Tedy včerejšek, ne ten Chenet. Pořád cítím, jak studenou dlaní svírám pokroucené hrdlo lahve. Včera jsme byli nad mraky, ne nad mraky, ale nad střechami, nad lidmi. Být alespoň chvíli nadlimi, to jsme si přáli. A nebo být jen Anetou a Davidem.

Vysoko

Tisice kilometru nad morem, do tyhle vysky jsem si ten cas protrpela. Bojim se, zhluboka dycham a zatinam ruce v pest. Klasicky strach z letani. Moje kamaradka, ktera ma stejny strach jako ja, mi rika, at se odevzdam. Neni to v mych rukou a at verim. A ja se tomu nakonec v tyhle vysce odevzdavam a citim klid v dusi a smireni. Mozna je to tim bilym vinem, ktere usrkavam z plastoveho kelimku. Mozna me dojima ten pohled na zemi, na mraky a na rude zhouci nebe kdyz zbytek oblohy pozira tma.  Zatimco tohle pisu, tak se letadlo zacina lehoucce otrasat a moje srdce se znovu rozbusi, rytmicky. Vino v kelimku sploucha a ja v sobe znovu, znovu hledam ten klid. Pomaha mi tohle, pomaha mi psani a v usich mi zni The National. A myslim na nej. Myslim na nej, zustal v nasi rodne zemi a snazim se vymyslet co asi dela a ta myslenka me hreje. V dusi klid a v srdci nadeje. Opiram hlavu o okenko, klid a hladky let, zaplava svetel pode mnou. Blystive skrvnky v indigove zbarvene zemeplose. Nadhera ktera me dojima. Dousek vina, klid, smireni, klid. Opakuju si stale dokola jako mantru. Brzy budeme na zemi. 

Balení pod vlivem

Dneska jenom trochu punk. Punk v mým bytě. Po zemi se válí nesčetně svršků i spodků, lahve, opalovací krémy, jakési kabely, knihy a časopisy. Vše kolem kufru, boty ještě v pračce, snad uschnou. Já tu lítám ve spodním prádle a furt ty věci přehazuju. Snažím se tu vytvořit uspořádané hromádky věcí. Mám pocit, že mě to pohltí.
Jo, balim, balim do teplých krajin a nevim, kde mi hlava stojí více než obvykle.
Pas, pojištění, krytka od foťáku. Potřebuju ponožky? Co za příruční zavazadlo? Věčný problémy. A co si vezmu za literatru?
Ano, nejděsivější otázka vyřčena. Nezodpovězena. Přehrabuju se tu v knihách a marně hledám ten správný titul. Teda knižní titul, ten můj je někde v nedohlednu. Capote, Bukowski, Miller? Něco novýho, stihnu ještě zejtra zajít do knihkupectví? Á co tahle útlá knížečka, ta by možná šla? Nebo i nějakou poezii? Už se vidim jak s nějakým koktejlem v ruce oslňuju Marianu a Natálii Múzama na švestkách a led se rozpouští ve sklenici příliš rychle. Sarkastický smích. Loknu si piva a přemýšlím nad tím dál.
Jo, tahle literatura bude vhodná. Vloni Extáze od Welsche, letos povídky psané pod její vlivem. Krásně zvoleno Aneto, společným znakem tvých dovolených jsou drogy. Paráda.

Ztracená

Posilněná vodkou tu sedím na posteli, nevysvlečená a přemýšlím nad svým nezvratným osudem. Jen jestli tahle pitomost není jen výmysl. Asi většina z nás někdy podnikla kroky nesprávným směrem. Ale má cenu se vracet na rozcestí a hledat tu správnou a jak vlastně zjistíme, že je to ta správná cesta? Achjo. Řešim hovadiny. Zbytečně to překrucuju do nějakejch metafor a chce se mi zvracet. Všechno špatný pryč. Popudivý myšlenky. Hrozně mě svrbí ruce, převrátit tyhle otázky v odpovědi.
Lhostejnost je horší, než nenávist. Být lhostejný je ubohé. Když jste nenáviděni, jste v jakémsi vztahu. Když jste poctěni lhostejností, nejde vlastně o žádnou čest. A já se toulám někde mezi tím a nedá mi to spát, hrozně mě to drásá a chci udělat věci, kterých třeba možná budu ráno litovat a zkouším si v tom zabránit a moc se mi to nedaří.
Někdy se zaleknete sebe sami, snažíte se sami sebe chránit, až si ublížíte. Schováte se před světem tak, až vám bude dělat problém obnažit se. Ukázat kdo jsem já a hlavně, ukázat to někomu, kdo by tomuhle všemu dodal lesk. A tak je pozdě, protože jste se nerozhodli, protože jste se neozvali, protože jste nebojovali. Jste ignorováni až dětinským způsobem a sami si pak říkáte, proč to vlastně zabírá místo v mé hlavě, v mém srdci. Proč mi to způsobuje šrámy a narušuje normální, běžný tok myšlenek. Netuším, to jsou jaksi stavy, ve kterých jsem roztěkaná a zmatená. Jen vím jedno, chci se na to rozcestí vrátit. Co když jsem ale překročila bludný kořeny a cesta zpátky nevede?
Horší je pak už jen ten případ, že vám někdo sáhne na záda a podá mapu a pak cukne a vy se zase ztartíte v tom šíleným lese, za tmy. Zdálo se, že jsem viděla jak se rozednívá a najednou je zase černočerná tma. Delší dobu už se ale v tý tmě zmítat a ztrácet nechci, tenhle pocit mi rve všechno z těla.
Najednou si uvědomuju sebe a všechno kolem mě, ale je to ta cesta? Je možný krok zpátky, je možný krok vpřed? Netuším co mám dělat a jak dát najevo, co chci a koho chci. Držím se zpátky, protože se zase bojím a možná bych měla riskovat a bojovat a utíkat tím správným směrem, protože už vím který to je. Nojo, co když ale není ...

Borůvkový koláč

Vlastně je někdy fajn zastavit čas a nechat domem rozvonět vůni borůvkového koláče.
Jsou takové dny, kdy se líně vykopete z postele, dáte si kávu a pak vlastně není za čím a kam pospíchat, ten čas plyne sám a za okny padají kapky deště do korun stromů. A mně najednou nevadí, že se nemusím nikam líčit a oblékat se a jediná moje povinnost je, jít si pro poštu do schránky.
Pak jsou ty chvíle, kdy se zachumláte do deky a necháte se unášet dějem náhodně zvoleného filmu.

Nevím kam se ta včerejší špatná nálada vytratila, ale není tu a já mám tak prazvláštní klid na duši. Jenže je to tak sladký pocit, tak sladký, jako je vůně koláče, který jdu akorát vyndat z trouby.

Nalezeno v mém starém zápisníku

S lehkostí motýlů

zabiju chvile,

za který bych vraždila

...

Fontána pro Ninon

Jdu domů z práce. Dobře, nejdu tak úplně domů, jdu s Annou na drink. Přes dva drinky se přenáším úplně snadno. Muži, chlapi, chlapci, vztahy .. padají iluze, bořím mýty, svoje představy a praskají růžová sklíčka, celkem snadno. Platím a přemlouvám Annu, ať jde se mnou k Romanovi, na akci. Na rozlučku jeho přítelkyně, která někde za hranicemi chce najít svoji šanci, svoji budoucnost a možná i sebe, Přestože mám v sobě dvě Finský, jsem, teda až po Anně, nejstřízlivější člověk na tom bytě, 2kk , Nusle, naproti Folimance. Ale vítáme se hodně, hodně horlivě. Krev vře, místnost šumí a balonky na tý party neúnavně praskají, Piju Chenet z kelímku a potom portský, taktéž s kelímku. Pak s Romanem vzpomínáme na starý časy, načež tam sežeru všechny solený arašídy z plechovky. Anna odchází, já se zase dostanu na téma vztahů s Eliškou, jde kouřit, přijde Lukáš a pak Vojta,řešíme mateřství a děti. Kluci se toho tématu zaleknou, nemají potřebu to řešit, mně tikají biologický hodiny, vysvětluju. Dopíjím portský z kelímku a ten zanechávám u vchodu do bytu. Prší.
Vracíme se do druhýho patra, prohlídnu si desky, přislíbím účast na koncertě v září, rozloučím se láskyplně a odcházím. Seběhnu schody, ani nevím jak. Rozrazím dveře, kopnu do svýho kelímku, který jsem venku zanechala a tou ulicí se vydám do Nuslí, do mých Nuslí, na Fidlovačku. Zvracím u Botiče ... ne samovolně, ale vyvolám si to. Cítím, že jsem opilá a že mi není dobře. U Fidlovačky přejdu na druhou stranu, míjí mě noční tramvaj a dva taxíky, narazím na fontánu. Zpívám si písničky z muzikálu a brouzdám se fontánou, i když mám holinky, nateče mi do bot a mně je to jedno. Mokrý, suchý ponožky. Je mi nádherně. Chytám vodu do dlaní a cítím chlór. Hraju si s pramínky, stříkají na dlažbu, brouzdám se vodou a rozkopávám jí přes okraj. Po chvíli mě moje dobrodružství přestává bavit a tak deštníkem dávám high five větvím lip, co v tom parku rostou a kapky mi dopadají na hlavu. Miluju déšť, uklidňuje mě.
Synkáč, tramvaj z ípáku možná Pavláku, ale pro mě hlavně ípák. Přebíhám koleje a jdu do nonstop večerky ..
Nakupuju párky a sýr a dvě housky, padesát pět paní, ano, drobný podávám přesně. V tý sámošce potkávám asi na třikrát kluka, mluví na dvě holky s fialovými vlasy. Pak promluví na mě a chce abych s nima šla na party. Marianě a Adéle se to nelíbí a tak i přes konvezaci, kterou před sámoškou vedeme, se rozdělíme. Vím jen, že je z Ostravy. Už v Ctiradově ulici sloupnu první párek, jím jak zvíře a těším se, až svými klíči zachřestím v zámku. Zítra vstávat nemusím a tak se nechám ukolíbat tím prasáctvím,
Pořád se vidím šťastná v tý fontáně a na ramínku mi schne moje zmáchané sako.

Co zbylo z víkendu

Jedna whiskovka na okenním parapetu v chodbě, špinavý boty, flek na džínách, nádobí ve dřezu, šlápoty na podlaze v kuchyni, vlasy ve vaně, spoustu fotek ve fotoaparátu,škrábanec na boku neznámého původu jedna květina v lahvi od piva, průkazové foto v mojí peněžence, pytel s odpadky stále stojí vedle koše, jedna samotná holka v celým baráku, dva brániky v lednici, pár drobných v peněžence, jedno slovo znějící v hlavě ...
Válím se na gauči s totální kocovinou, s totálním vyčerpáním, potím asi líh, jsem zamotaná v dece.  Nejsem schopná si jít ani udělat kafe, v hlavě se ozývá moje srdce, tělo mě neposlouchá a schnou mi vlasy. Sleduju náhodně zvolený film a snažím se aby tělo přijalo aspoň trochu jídla. A přes to všechno utrpení se koukám oknem ven a slunce vrhá krásný stíny a mně je jako mávnutím kouzelnýho proutku krásně, sladce.

spousta vzpomínek, čistá euforie, čisté zklamání, čistej kýč, čisté rozřešení

a tu uplakanou holku zahnal tenhle víkend do kouta.
Tak teda sbohem, děvče.

Ještě ne

Kdybys umřel

už bych o tebe

nemusela

mít strach

A ty jsi pro mne

mrtev

mrtvý voják

mrtvý dezertér

Strach má

ta jiná

ta druhá

Ta na druhé straně

barikád

Tak proč

když jsi mrtev

se mi srdce

stále strachen

svírá

?

Možná uvnitř

uvnitř mé duše

čekáš

na ještě jeden

nádech

...

Zensky jsou s taskama z masny, chlapi zase do tovarny na sny

Vystupuju z metra, vzduch je citit omastkem, ten pach se line ze stanku ve vestibulu metra Opatov. Simra to v nose a vubec to nevoni lahodne, ale tezce a mne je z toho uzko. Lidi spechaji, sem a tam a na metro a na autobus a za svoji starou a za svym muzem a za detmi a nakoupit. Zensky jdou s taskama z masny. Ze supermarketu. Vylezu na povrch a do oci me uhodi svetlo a do plic vpustim prazsky studeny vzduch. Mijim informacni tabuli Prahy 11 a stoupam po schodech vzhuru, po schodech, ktere vedou do nekonecna. Do nekonecnyho more pozustatku jeste nezapomenuty komunisticky architektury. Do more betonovejch krabic a umelych kopcu, na kterych v zime sankuji deti ze sidliste. Koukam na tu zatuchlou slavu zkrze sklo a na zada mi klepe dehumanizace nasi spolecnosti. 

Tekutý štěstí

A tak tam na tom molu sedíme, kolem nás se rozbíhá hladina temného jezera. Voda je teplejší než vzduch. Ten večer voní po rumu a je sladký po limonádě. Štípou mě oči tím něžným okamžikem, kdy si my tři uvědomujeme, že žijeme. Možná mě štípe tím lehkým opilstvím, ale v tu chvíli cítím, že jsem šťastná, ať je to jak je to nebo klidně ať to je jak to není.
Krčím nos, zakláním hlavu a dopřávám si další doušek tekutého štěstí, co má karamelovou barvu.
No a co, že mě ráno bude bolet hlava.

Myslenky utopene v Curysskem jezere

Sedim tu s hrnkem kavy a pozoruji modrou, mlecnou hladinu Curysskeho jezera. Odbiji devatenacta hodina treti cervencove nedele a moji hlavou behaji myslenky a narazeji do jejich sten. S kazdym uderem zvonu, ktery se nachazi ve spici pravoslavneho kostela, jedna myslenka zahyne a zrodi se nova. Myslenka za myslenkou, bolest za bolesti. Rozutikavaji se a ja je nemohu pochytit, nechytila bych je ani siti na motyly, ani udici, sitkou na hmyz. Nejradeji bych si zalepila hlavu, stejne jako se to dela s okny v lete. 

Do vrsku Alp narazeji mraky, teplota vyrazne poklesla, ale vzduch je stale jeste tezky.

Zvony zacaly bit intenzivneji a pridal se i zvon z druheho kostela. V me hlave je neskutecny neporadek, ale stydim se o tom vubec napsat nejakou zminku. Co konkretne mi narazi do sten meho tela, zevnitr. 

Slova jako Miluju Te a lasko se nerikaji jen tak zbuhdarma. Jednoduse by si clovek mohl vylozit, co tim ten druhy mysli. Proc je schopen v noci jet pres sto kilometru za tim druhym, jelikoz mu jeho spolecnost proste dela dobre. Je to jasne citelne, ze? Pricemz se naprosto mylim a snazim se rozklicovat tuhle situaci a placam se v tom jak Jagellonsky kral, ktery se utopil v bahne i s konem. 

Neprikladej vsemu takovy vyznam. Vyznam. To slovo samotne me uz ubiji. Tak se nicim tim, ze necemu prikladam vyznam a nakonec nicemu zadny vyznam neprikladam a stavam se absurdnim cynikem, totalnim emocnim flegmatikem a ledovou kralovnou.

Nikdy bych nerekla, ze takova mala stvura se vlastne ze me muze stat, jenze pak se najednou tenhle nezajem ve mne natolik natlakuje, ze jsem schopna se totalne zhroutit a malovat si scenare, ktere jsou dotazene do extremu, byt na jednu ci druhou stranu. 

Miluju pokrivene, miluju se strachem nekoho ztratit, pricemz jsme sami sebe uz vlastne ztratili a jsem zmatena natolik, ze nedokazu ani popsat jaky k sobe mame vztah.

Myslela jsem si, ze je jasne co je laska. To neskutecne kycove slovo, co me taha za usi. Ale momentalne jsem v tomto pojmu absolutne znejistela. Uplne a totalni znejisteni. Obsahova stranka veci kamsi zmizela, zanechala me tu samotnou a ty silene svycarske zvony uz pres deset minut stale odbiji sedm hodin. 

Jestli bych jeste mohla jedno slovo v moji situaci pouzit, tak je to bezmoc. Bezmoc napravit veci, ktere se staly. Coz je nemozne a nesmyslne a naivni a taky hloupe se tim zabyvat, ale moje minulost mi stale saha na paty a ja se nejak nedokazu odpoutat, protoze bych na tom tratila. Prisla bych o moji soucast a jake by to bylo, kdyby jedna cast vaseho ja naprosto zahynula? To by bylo prece sebedestruktivni rozhodnuti.

Zvony uz utichly a ja tak mohu s klidem dumat nad tim, co tady vlastne smolim. Nekdy je az nesmirne dulezite, promluvit si sam se sebou. Videt ten rozhovor, videt stopy a argumenty a mozna nejake primky myslenek a pocitu a zjistit, ze vlastne jeste nejake city zbyly a mohou vyklicit. 

Vim, ze je to beh na dlouhou trat. Vim, ze uz nikdy nebudeme my dva dohromady tvorit par. Ale musime si umet poradit. Chce to trpelivost, silnou vuli a pokoru abychom byli schopni o sebe neprijit. Chce to odhodlani. Ale jsem si jista, ze bude mozne to zvladnout. Jen si to musi uvedomit i on. Myslim, ze jsem na dobre ceste, byt sama sebe trosku nicim. Mohla bych pouzit nekolik silenych kycovitych citatu. 

Az teprve ted jsem si schopna pripustit, ze opravdu miluji. Ten pravy vyznam toho slova je ztracen kdesi v nenavratnu. Puda pro novy partnersky vztah je na mem poli castecne pripravena. Otazkou zustava, zda budu tak silna tvorit z te urodne zeminy jeste nejaky vedlejsi produkt spolu s nim. 

Netusim, kam jsem se temi myslenkami az dostala, ale mam dobry pocit z toho, co vse jsem si uvedomila.

Chci rict, ze nekdy musime neco obetovat a neco si protrpet, ale musime se take spokojit s jinymi typy vztahu. Musime byt ochotni prijmout nekoho, jako blizkeho cloveka a byt vdecni za to, ze nam je na blizku. Nakonec vzdycky vyjde najevo, ze kdyz nekoho milujeme, jsme ochotni ho nechat jit.

"Vzdyt peci oba vime, ze takhle je to spravne."

Ninon

Ráno

Ráno vstaneš, slyšíš zvuky ulice, ulice v které bydlíš, projíždí vlaky a lidé nasedají do aut, aby mohli jet do práce a vydělat na nepotřebný, přesto nutný, věci. Vlastně se ti ale vůbec vstát nechce, ne že bys chtěl proválet celej den, to ne, ty jen nechceš otevřít oči. Jeden zbytečnej den, který by udělal nejlíp, kdyby se v tom množství dní prostě jen tak vytratil. Odkud se ale tahle šílená tíseň bere jsem prostě ještě nezjistila.
Je mi špatně od žaludku a je mi jasné, že to nemá žádně fyzické důvody.
Je mi špatně od žaludku, protože momentálně žiju špatně. Odsouzená, jakási vina mě tíží na prsou, vina, za kterou necítím lítost a tak je mi ze mě samotný špatně.
Píšu krkolomně, protože jsem zmatená. Začínám se nebát, začínám si brát co chci a namísto toho abych šílela blahem, tak sama sebe polykám.

...

Dno

Tři hruškovice na zahřátí, protože svařák došel. V pozadí zní jakási místní kapelka, zpěvák si tak trochu připadá jako Kamil Střihavka a tahá vejšky svým chraplákem, z bubeníka se kouří. My taky kouříme. Kouříme všichni. Je nás v tu pět. Pět hruškovicí, třikrát po sobě.
Už mi to trochu natahuje, ale přestávám se třást. Jdeme k ohni. Sedíme až nebezpečně blízko, kdosi si pohrává s ohořelými poleny, rýpe do žhavého popela. Rýpe do žhavého.
Píšu klukovi, co mi za nic vlastně nestál. Přijde, může se přetrhnout. Odebíráme se do Dna a budeme pít do dna, je to cítit i v tom chladným májovým vzduchu. Cítím to já i Anna, cítí to kluk co mi za nic nestál. Cítí to kluk co mi dřív stál za moc, cejtěj to lidi z kapely. Někdo už to dno dokonce nahmatal. Třeba milionkrát.
Uvnitř lidí to kňučí, to dno.
Do dna jdu já a Anna, schováme se za jukebox. Za jukebox, který v následující hodinách opakovaně znásilňujem, někdy až moc hrubě. Mlátíme do něj, třískáme, aby hrál a aby hrál dobře. Přichází ostatní, rozráží ten vzduch v pajzlu, tu hustou, neviditelnou, nedýchatelnou směsici všech pachů. Pachy nevyřčenejch i vyřčenejch vět, který buď měly být vyřčeny nebo zatraceny.
Opilost nabírá směr. Unáší nás. Unáší mě, Annu, kluka co mi za nic nestál, kluka co mi dřív stál za moc, kluky z kapely. Hraje si s náma. 
Ten co za nic nestál kouří galoásky, vydechuje kouř do prostoru, kouká jak se směju, jak zpívám jak tančím s klukem co mi dřív za něco stál. A ten se snaží přilepit jeho dlaň k mojí, k mým bokům a zádům, taky vlasům. Odstrkuju ho, ale nenápadně. Nechci aby někdo viděl, že se tady něco odehrává. Že tady vyhrávám svůj zápas, že skóruju, protože on chybuje. Že se to obrací, jako nakonec vždycky, když máte trpělivost. Že každé jeho přiložení dlaně na mojí část těla mě naplňuje. Ne tak přímo to přiložení, ale to moje odstrčení, odmítání. Cítím jak si to uvědomuje.
Anna to vidí. Vidí jak se cítím spokojeně. Nabijte si držky! Všichni! My všichni si musíme nabít držky, musíme si vzájemně pomoci k těm pádům. K pádům na zem. Ale taky si podat ruku.
Nenapsal jsi a já pak nečekala, říkám mu to. Zostřuje pohled, zkouší to. Nepovolím, směju se. Nenapsals. Zájem kdy projevíš nezájem. Ten zhmotněnej, hmatatelnej zájem. Který jako lusknutím prstu zamotá a splete všechny údy dohromady až se ti podlomněj kolena. Zdolávání. Vědět že na to máš. Podlehnutí.
Ale tak to možná chodí s jinýma. Se mnou ne.Už nejsem hloupá. Nejsem. Nebudu.
Zase zpívám, zpíváme s Annou, s ostatníma. Nese se to celým Dnem, celým městem. Rozlejhá se to ve mně, v Anně, v ostatních. Rozlejhá se to tak, že už nepotřebujem další panáky, další rundy. Chceme se jen probít touhle nocí do rozednění a vítat se s ptáky, s živými tvory v tomhle mrtvým městě.

Dva světy

Možná jich je víc, objevuji zatím dva. nevím ve kterém chci žít a myslím na ty další neobjevené.
Možná spíš víc žiji  těch světech, které jsou stvořeny v mé hlavě, v mých myšlenkách a snových zdáních.

První
Ten první svět je ten opravdový, na ten si mohu sáhnout, cítím ho mezi prsty, cítím jak se má dlaň promáčkne, když se ho dotknu. Je tady, kolem mě. Teď momentálně, teď a tady. Je to matka měst, matka stověžatá, ulice a ruch a vůně italského pokrmu ze stánku na nároží. Patří do něho i ten snědý prodavač, zmuchlaný umaštěný papír povalující se na zemi, čekající až na něj někdo otiskne podrážku své boty. Patří tam pes co si spokojeně funí na koberci v mém pokoji, knihy co jsem si tento týden koupila, moje pudřenka, moje srolované použité ponožky, patří tam povinnosti do školy, ty které jsem neudělala, smlouva o provedení práce, kterou jsem ještě nepodepsala, kurzovné, jež musím zaplatit. Můj nedojedený oběd, kručení v břiše, nepřečtené sms, neuklizená koupelna, zvuk, který vydává moje spolubydlící, dělajíc něco v kuchyni. Neklid, prokrastinace, sluneční paprsky a chladný vzduch nezvykle teplého měsíce ledna.

Druhý
Ten druhý svět na mě volá když si koupím jízdenku a zapamatuji si její poslední trojčíslí a číslo sedadla. Pak si zabalím do tašky. Naposledy to bylo teplé oblečení, rukavice, kniha, něco k mlsání na cesty, Diana, diář, mentolky a obyčejnou tužku, taky nezbytnosti. Autobus je pro mě brána do druhého světa. Ten druhý svět je pro mě taktéž na dotek dlaně, je to trochu vlhký horký stisk, objetí a pohlazení. Je to pocit zájmu, bezpečí, neskonalé svobody, je to souznění, harmonie a nekonečné rozhovory. Fragmenty. Horký čaj z tak jednoduše vypadajícího bílého hrnku, obyčejného. Čaj zelený, velký rustikální nůž. Stůl se vzpomínkami, také praskání desky, pokoj, který vypadá jak dílna. Kapky potu, smích a pátrající oči, nenasycené pohledem. Je to významné, pocit výjimečnosti, odhodlání. Škola, způsob, vytrvat. Ponořit se do tohoto světa.

Ale nejde to tak zcela, nemůžu zahodit jeden pro druhý a tak se v tom plácám a utíkám do jakéhosi třetího, čtvrtého a pátého světa, který tvoří moje fantazie a v těch světech jsou ty první dva harmonicky propojené.
To bych si přála, možná je sváže dohromady čas.

Na návštěvě

Sedím v autobuse a v ruce mačkám plastový kelímek s horkou kávou z automatu a stromy se začínají zahalovat do sněhobílých plášťů. Blížím se do města mého srdce, do města které vždy budu milovat a dnes ho miluju ještě o kousek víc. Opírám si hlavu o sklo a kochám se tou krásou, která se rozprostírá vně autobusu, na chvilinku mhouřím víčka.
Sotva autobus zastaví už se nemohu dočkat až moje noha dopadne na libereckou půdu. Sněží, padají mi vločky do vlasů, nemůžu se toho nabažit. A za chvíli tam přijde, on, člověk, za kterým sem mířím. Celý v černém, jen vločky dotváří strukturu textilie jeho kabátu. Má pro mě dárek, dostávám knihu od Egona Bondyho a už teď vím, že moje ranní chmury budou zahnány do kouta.
Tak příjemné jít sněhem, kolem jezdí tramvaje a automobily, lidé spěchají, procházejí se a vy si užíváte rozhovor a míříte na přehradu. Strašně se mi líbí věci, které probíráme. Plyne cesta, čas i hovor a za chvíli jsme u muzea, kde se obdivujeme um lidských rukou, preciznost a píli, dokonalá práce, zdobené vázy, talíře, příbory, odznaky, krajky,
Nakonec jsme u něj na bytě, připravuje čaj, je nám zima a já si zahřívám zmrzlé prsty a rozhlížím se po maličkaté místnosti. S hrdostí mi prezentuje sbírku desek, rukama mu projdou Sinatra, The Doors, Beatles, Pink Floyd, Ray Charles a spoustu dalších, pouštíme si Abbu, přijde řada i na Jana Wericha a otvíráme víno. Když mluvím, tak nastraží uši a poslouchá co říkám. Čte mi svoje věci ze zápisníku, baví mě to poslouchat a najdu taky cosi svého a rozebíráme naši potřebu vypsat věci na papír. Cítím v té místnosti zvláštní směs harmonie a porozumění. Rozpustilost a hravost se slovy.
Vyrážíme do víru velkoměsta a skončíme v baru na jedné z hlavních ulic centra, piju tmavé pivo a ta chuť mě dohání do nebes, ach. Poslouchám první kapelu, paráda. Mezi námi náznaky náklonnosti a smích. Pozoruju ostatní lidi a ostatní lidi pozorují nás. Padne pár kousků a hraje kapela na kterou jsme přišli. Shodneme se na tom, že nás to baví. Konverzace, noví lidé, sobotní večer jak vyšítý. Házím hlavou, otevírám se okolí. Později odcházíme, opilost nás podporuje v šílenostech a tak chvíli běžíme jak blázni uprostřed mokré silnice a točíme se dokola, nic není intenzivnější než ta chvíle. Na bytě touha a blízkost, vybíháme schody, skončíme v peřinách vyčerpaní. Voní mu kůže a pak zničeně usínám.
Ráno je tak krásně líné, země do sebe vpila všechen mráz. Nechce se nám z peřin, držíme si teplo pod přikrývkou a povídáme si, vlastně pár hodin. Místo odjezdu se ještě zdržím a procházíme město, spleteni dohromady konverzací, která nám umožňuje poznání.
Od smíchu se nám tvoří vrásky a já nakonec cestou do matky měst otevírám knihu v růžovém přebalu, v tašce nahmatám věnovanou paličku z koncertu a potutelně se usmívám. Víkend, který převálcoval všechny ostatní.

Počátkem prosince se mi rozutekly myšlenky

Stačí pár řádků. Jen pár, maličko se vyzpovídat do modrého okénka. Jak se máš, co vlastně studuješ, to je paráda. Pracuju, jezdím na kole, mám gramofon, bydlim sám. Starý známý, tak trochu mi přišel vždycky bohémský a mě zajímal.
A roky plynuly, nevěřila bych, že už to budou skoro čtyři roky co jsem za ním otáčela hlavu a házela kšticí
Jako voda, jako voda.
Stačí když se ozval a mě to hnedka naskočilo zpět. Jak je to úsměvné. Představuju si ten byt, úplně mi k němu sedí i koberec a ten gramofon a desky a povídání si o moudrech lidstva o životě, filosofii, knížkách. V ruce mám hrnek čaje, deska praská a za okny se sype sníh. Čas plyne pomalu a nikomu z nás to nevadí. Má na sobě košili a oprané džíny, choulím se do svetru a krčím nos, protože dumám nad tím co probíráme. Stop.
Takhle bych se dokázala zabavit myšlenkama na celý večer. Mám hlavě totální zmatek, ale zároveň klid a mír, lásku. Dětinskost, dospělost. Mísí se to.
Každopádně mi jen stačí si vyměnit krapet těch myšlenek, potěší mě když mi odepíše v rýmech, miluju spontánní poezii.

Z deníku psychopatky

Skonám, asi brzy, protože jsem si na sebe teď navalila tolik povinností, že moje zhroucení je asi nevyhnutelné. Tak moc jsem si myslela, že potřebuji zaměstnat mysl, až nemám ani chvilku klidu na to něco vůbec rozpitvávat. Tak dobře, teď zrovna mám a taky si to užívám. Moje poslední soustředění proběhlo na cestě Prosek-I.P. Pavlova a bylo vyrušeno myšlenkou na to, co ještě musím tento týden udělat!
A koupila jsem si nový poznámkový blok!
A taky jsem mu pár stránek hned v tom metru popsala!

Probděná
V tom šedavém
koloritu
Marně bloudím
do úsvitu
S kokrháním víčka
mhouřím
nechce se spát
když se
soužím.

A přitom spím jak dudek, tak nevím proč ze mě zrovna tohle leze. Možná, že se ode mě očekává, že bych se tak měla cítit? Má nejlepší kamarádka mě slovně napadla, když se dozvěděla, že jsem se nechala pozvat na rande. Nevím jestli si myslí, že se zavalím peřinou a polštářem a vylezu jen když si půjdu do mrazáku pro další vaničku zmrzliny.
Milý Ježíšku, přeji si jen jeden den uprostřed týdne navíc. Chci toho příliš?
Tak se loučím, prozatím.

Prázno

Srdce bolelo a pak bylo na chvíli zachráněno, teda nejspíš si to jen myslelo. Ne to bych lhala, chvíli jsem se já i srdce měli pěkně a pak to zase vybouchlo. Má to cenu se po rozloučení zase dávat dohromady? Ptám se velmi velmi zmateně.
Zvláštní je když někoho tak důvěrně znáte, spoustu věcí si na něm vážíte, je vám s tou osobou neskutečně krásně, jak se říká, dotyčný s Vámi může jen sdílet jednu místnost, ležet vedle Vás a ke štěstí Vám to stačí?Tak moc jste spokojeni. A pak přijde obrovské prázdno, když to už té druhé osobě nestačí. Cítím se omráčená a nejhorší je, že necítím bolest. Cítila jsem jí, ale teď je to jen jedna velká, obrovská díra a chaos.
Spousta lidí se nedokáže se špatnými věcmi smířit, tak si je nepřipouští. Chvílemi se i já schovávám do takové ulity, ale je to špatně. Když si konstruuji vlastní budoucnost, tak mě to přepadává ještě víc, ale ten optimismus je potřeba. Já vím, že to moje vypisování optimisticky nezní ani za mák, ale snad bych se i pochválila za to že to zvládám skoro po třech letech dobře.
No suďte sami, zatím jsem se k flašce od vína nepřicucla.

Dyzajn Márket

Pofukuje, choulím se do kabátu a nastupuju do tramvaje číslo osmnáct, která mě veze k Národnímu divadlu. Vystupuji na Smetanově nábřeží, kde se, koukám, připravuje několik stánků na akci Zažít město jinak. Přebíhám ulici a zachvíli jsem v piazzetě, kde už se to hemží lidmi.
První co mě zaujme je stánek s krásně barevnými diáři, sešity a zápisníky, pokračuji dál, prohlížím si sukně. Procházím okolo podia a vidím Sandu Pogodovou, která celou akci moderuje, zpovídá účastníka akce.
Další stánek spousta krásných šperků s kamínky a perličkami, zaujme mě jeden náhrdelník, ale jako chudá studentka si musím rozmyslet co si pořídím. Další stánek, další nadšení, kupuji pouzdro na mobil s Andym Warholem topícím se ve vlastní omáčce. Jsem nadšená.
O pár stánků dál ... brože! Ach bože. Je jich tolik, jezevec ve fraku, barevný jelen, skoro opravdický jelen, kočka, liška, vlaštovky. Nakonec volím jelena ve svetru a beru si vizitku, protože mám pocit, že jich ještě chci několik vlastnit. Jelena připínám na klopu kabátu a jdu si prohlížet další skvosty. Zaujala mě taky technika výroby šperků a to pomocí 3D tiskárny, šperky jsou plastové a naprosto úžasné, jen ten náramek nemohu dostat přes své klouby a tak zklamaně sklapnu paty.
U u jedné slečny si ještě kupuji plátěnou tašku s motivem dámských kalhotek, protože mě vyloženě rozesmála, nakonec taky přišla řada na rozbalovací penál s romantickým motivem.
Pozoruju lidi, usmívám se na prodávající a užívám si ten mumraj.
Odcházím s krásným pocitem a prázdnou peněženkou, už teď si říkám, že na další kolo musím mít plné kapsy peněz, ale je mi jasné, že tam opět půjdu jako chudý student. No nic!

Choulím se opět do kabátu a pokračuji po nábřeží až na Palačák, kde nasedám do tramvaje směr Nusle.

Srdce

"...a prej je to tak, že srdce je nejhorší nemoc. Jak má někdo srdce, tak skoro určitě umře."

Vždycky,když ne mi nanic pouštím si divadelní záznam představení Hrdý Budžes a pak je mi o něco málo méně teskno. 

Jako třeba teď, venku pošmourno, páteční oslava přinesla do včerejšiho dne následky. Nebo možná to jsou následky dvouletého soužití s jedním člověkem a zmatek ve vlastní hlavě. Chci říct, že někdy si sami působíme neskutěcnou bolest, pěkně pitomou a bolestivou. 

Někdy nám tu bolest způsobuje někdo jiný, ale taky úplně zbytečně. Někdy se navzájem trápíme a ani to neděláme úmyslně a pak je nejlepší to všechno vyhodit do povětří, ikdyž to neskutečně bolí. 

".. A tak mám východisko, zapalme náš byt, zapalme všechno, na čem nám kdy záleželo."

Je možný, že se lidi tolik milují, tak moc, že spolu vlastně ani nemohou být? 

Je to absolutně matoucí. 

Postcrossing

Let´s try it!

Já, milovnice posílání psaníček, dopisů a pohledů, jsem konečně objevila stránku pro mě!
A taky pro všechny ostatní milovníky papírové pošty.

Už jste o tom slyšeli, četli nebo jste tu dokonce zaregistrovaní a sdílíte stejnou radost jako já? Bezvadné.

Zakončení lovu tygrů

Tracyho tygr,se mi dostala do hlavy znenadání, ta kniha přeci. Před odjezdem do zahraničí jsem si ji po dlouhém rozhodování v knihkupectví koupila. A nakonec, vlastně hned z počátku ve mě zanechala takovéto magické cosi. To cosi znamená to, že si knihu oblíbíte, často na ni opakovaně myslíte, vybavujete si některé pasáže, celý příběh a rádi se k ní budete vracet na šálkem kávy, čaje, teplého mléka s medem.

Mě se k ní poutají hlavně myšlenky. Vybaví se mi, že každý v sobě máme svého tygra. Vyložte si tuhle krásnou metaforu s tygrem jak se vám zlíbí. Ale jedno je důležité, přečtěte si ji. Je to pár stránek a když se Vám nebude líbit, neztrácíte čas. Spojuje příběh a filozofii a mě se tedy děsně líbí, když si musíte věci s úsměvem domýšlet. S tím libým úsměvem čtenářského uspokojení.

Mnohdy o věcech samozřejmě víme, ale vůbec si je neuvědomujeme a měli bychom. Často, měli bychom s tím uvědoměním pracovat. Mít v sobě tygra, jakési troufalejší já, nebojácné, drzé a hravé. Nebojíme se ho potlačit, ba naopak a děláme to skoro s chutí a ničíme se. Tedy tak to cítím já, někdy totiž mám chuť byt rozpustilá, ale nejsem, protože rozum vstoupí do cesty a tygr uteče. To není jen jediná věc, kterou kniha říká, nebo naznačuje. Nebo taky jsem si to jen takto vyložila. Miluji, když si můžeme věci domýšlet a vidět je každý na tisíc způsobů.

Tak se do té uzoučké knihy zakousněte. No, jako tygr přece!

Závrať

Zoufale, zoufale se potřebuju najít. Nějak mě to v duši tlačí a taky jsem si přeseděla zadek, zatímco jsem se kdesi v internetové galaxii pokoušela dohledat svoji identitu. To je myšleno obraze, poněkud neohrabaně, ale neznamená to, že jsem zadala svoje jméno do googlu. prostě jsem chatovala, projížděla svůj starý blog a v břiše mi ukrutně kručelo.
Kdo jsem, kam chci jít a kde a s kým se chci za několik měsíců, roků vidět? Já nevím, jak říkám, někde mě uvnitř cosi tlačí a já to nějak nemůžu rozlousknout. Cítil se někdy někdo taky takhle ztracený?
Resolution je, zase až za rok se válet na pláži deset dní se svými myšlenkami, dohánělo mě to k šílenství.
Znáte taky ten pocit závratě, když se navrátíte domů z dovolené ???

30.12.

Sedim v obýváku, sama a piju "suché bílé víno šumivé" všechno je mi jedno, koukám na Mexičana a cpu se čínou co jsem si sama připravila a během přípravy zašpinila mámě sporák tak, že zas bude vyvádět až se vrátí z hor. Chtěla jsem jít ven s holkama z mého maloměsta, ale válí se a nebyla jsem přizvána. No nic, takže tu prostě louskám jen tak buráky, házím se do klidu a taky půjdu na kutě. Mimo to jakej může bejt den, když urazíte kus cesty vlakem, skrz Německo a pak nadšeně, nadšeně chcete někam vyrazit, ale prostě jen tak sedíte, na gauči, připraveni. Nic se nekoná. Je 364. den v roce, jo počkat, tenhle rok byl přestupnej.

Pondělí

Pomnichovský severočeský ráno bylo docela katastrofální, zima a sýrový rohlíky k snídani. Návrat do školní lavice a hlavně do školní tělocvičny a taky zapomenutý boty. Po škole zařizování ve městě.
Jak já nesnáším zařizování, úřady lidi s nákupníma taškama co se tváří důležitě a já se tak taky tvářim.

V pátek máme stužkovák, stužkovanou, stužkovací večírek a po mým pokoji na internátu se teď na zemi třpytí stovky třpytek. Šiju si kostým, sice jsem mohla zvednout telefon a zavolat do půjčovny, ale mám tvořivou náladu a taky v ruce nůžky, ne teď samozřejmě. Moje spolubydlící si momentálně telefonuje se svojí rodičkou aby jí v pátek udělala na uvítanou rybičkovou pomazánku a mě se sbíhají sliny.
Tak já upaluju na večeři. Bodlo by mi jedna lahev vína. Možná dvě

žongléři

Vybavil se mi loňský silvestrovský večer. Jak jsme se málem odbouchli hromadou rachetjlí, na zasněženym kopci. A kdesi u Muzea se pila vodka s mlíkem.

Pražské pyré

Jako pyré jsem se cítila o sobotním ránu. Rozdrcená, rozmixovaná a unavená. Možná tohle pyré ani nevystihuje.
 Stalo se tak, že jsme byli v Praze na páteční večer, celý víkend a ještě v pondělí. A měli jsme spoustu plánů. Bylo to opředeno alkoholem, zábavou a novými lidmi. Také jsem si do programu zahrnula vánoční podívanou po  různých krámcích. Bylo to nutné, naladit se tak. Z každého rohu a vchodu a stěn do mě doslova bušila světýlka, třásničky, jehlicí, jmelí, skleněné koule, červená, zelená, zlatá a svítivá. Všeho všudy jsem si tento kýč neskutečně vychutnala a když jsem procházela okolo stánku se svařeným vínem z kterého se linuly americké koledy, tak jsem se prostě roztékala tím vším okolo mě.
 Ten večer jsme se příjemně bavili a příjemně se smáli a myslím, že přes ten spánkový deficit, neskutečně zimprovizované lůžko a bolest zad jsme se s Tomem odprostili aspoň na pár dní od veškerých blbostí co nás terorizují. Není od věci si vydechnout s šumivým vínem v ruce, nebo skleničkou marmelády, tabulkami čokolády,čímkoliv co dovolí tělu zabývat se něčím jiným.
 V neděli jsme se probudili do modré oblohy a do slunečního světla, které mi nepřipomínalo listopad ani z dálky. V prázdném pokoji na tvrdých parketách. Večer hráli v Lucerně The Wombats, čekali jsme na ně od července. A opravdu to stálo za to, chvílema jsem propadala takovým nakřáplým stavům a užívala si ty reakce davu, příjemnou hudbu a lapala jsem ten horký vzduch sálu. Bylo tak sladce lahodný nechat po sobě stékat pramínky vody ve staré vaně a pak zaplout do spacího pytle zase na ty tvrdé parkety.
Ještě něco se mi mísí v hlavě, gingerbread latte. Mám na něj neskutečně strašnou chuť.

Mám slabost pro uchování vzpomínek.

Jednou asi budu jako má babička, budu se snažit uchovat doma v přeplněných šuplících co nejvíce věcí. Vzpomínkových. Teď jsem jako Helenka Součková, co si vytvořila krabice s názvy a tam si dávala věci památeční. (absencie na divadelní hře Hrdý Budžes okamžitě změnte v účast)  Můj muž má krabici s názvem stuff, já mám jen takové dvě krabice z ikey. Ve kterých se dusí lístky z divadel, z jedné předpremiéry, valentýnská přánička, dopisy od německých kamarádů, růže z ubrousku od tureckého kuchaře Alla, čokoládová beruška co asi bude chutnat po těch letech jako popel z borovicových šišek, svraštělé balónky, jedna žlutá stužka do vlasů, trsátko švédské kapely a tak dále a tak dále.
 Ty věci neviděly světlo světa už ňákej ten pátek. A já se ptám, co mi v té krabici dávají, k čemu jsou a na co vlastně slouží. Občas si tu krabici položím na koberec s dlouhým chlupem, krabice si tam rozloží své pozadí a zabředne do té měkoty. A já odklopím víko a hladím ty věci, přebírám se všemi vzkazy a vzdychám jak jsem sentimentální. Momentálně se otáčím a zjišťuji že mou vzpomínkovou činností je obklopena i má nástěnka na internátní zdi. A tak se obhajuji, že se někdy hodí připomenout si různé okamžiky, protože v hlavě si vybavuji takhle narychlo jen několik z nich. Poslední takový kus do mé sbírky je účet z kavárny, kde jsem si objednala pohár horkých malin. Mám prostě potřebu udržovat v sobě nebo v krabici jakési okamžiky hřejivosti, které byť nejsou tolik významné, ale jsou krásné. Tak mi to prosím nikdo nemějte za zlé.

Mimo to budu potřebovat větší krabici.