Divadelní

Sedím vedle krásného člověka. Má jemnou pleť, perfektní sako a bělostnou košili. Vybrané způsoby, je ochoten mi v šatně divadla pomoci do kabátu. Pije bílé víno a mluví kultivovaně. Je mladší než já. Něžně mi položí ruku kolem pasu a nastavuje rámě. V telefonu vždy zdůrazní své jméno, umí jednat s lidmi. Před našimi zraky se odehrává revue, diváci se smějí a bedlivě pozorují, co se děje na jevišti. Sedím vedle člověka, pro kterého bych pro tu chvíli byla schopna udělat vše. Ale je on ochoten to samé udělat pro mě? Jsme na počátku, na tom počátku, kdy má přitažlivost mezi lidmi křesat jiskry. Samovolně, bezhlavě. My doutnáme, ten dým se tichounce nese ulicemi Prahy, nepatrně. Povězte mi, je ten dým počátkem plamene nebo jeho zánikem? 

Já si pokládám otázku, zda je tento člověk sto mě milovat? Obětovat noc a pohodlí pro mou přítomnost, touze po mé blízkosti, pro mé tělo. Přikyvuju a zase jsem tou chápavou osobou, ale dnes upřímně nejsem schopna pochopit ani setinu toho všeho a tak se vydávám do Karlové ulice, najít divadelníky, kteří se umí s rolemi poprat lépe než já.