Běžím do třetího patra, schody beru po dvou. Dýchám zhluboka, zatímco strkám klíč do zámku. Jen co otevřu naše prvorepublikové dveře, trefí mě do nosu vůně hřebíčku a skořice.
Místo stromečku si dáváme dárky pod jmelím, zapíchnutým v zavařovačce. Tři spolubydlící, sedíme takhle hromadně v Aničky pokoji, poprvé všechny. Docela výkon a vlastně vcelku škoda.
Po hrníčku svařáku a jedné cigaretě oblékám kabát a vyrážím na Malou stranu.
Filip mi jde naproti ven. Jen co vstoupíme do Napy, rozleje se mi tělem horko. Miluju večery v hospodě, kde je živá kapela. Ještě ke všemu, když hrají lidé, které nějakým způsobem znáte,
A tak s vínem v ruce zpívám.
Nechám si projít hlavou, kam všechny věci plavou, jestli je všechno jen dech. tak jako kdysi v noci spolu po tmě na schodech ..
F. má ruku kolem mého pasu a střídavě kolem ramen a v tu chvíli vím, že nechci nic víc, že chci tohle a že jsem prostě čistočistě šťastná v tomhle bodu.
Nakonec se ještě přesouváme do suterénu, kde se jamuje. Miluju to, miluju když se něco před mýma očima, ušima vytváří. Tou místností to proudí a všechny to nabíjí enormně pozitivní silou.
Na zastávku pomalu, nespěcháme a hlavně že neprší. Vzduch už ale není tak teplý, jako byl ráno, ale to nevadí. Choulím se do kabátu, tisknu se k F.
Noční cesta tramvají plyne, tramvaj je plná opilých lidí.
My je lehce, ale patříme k nim. Pak už jsme konečně v Nuslích.
Usínám s klidem. S blízkostí člověka, který si mě pomalu získává. Myslím na ráno, na nový den. Na nový zítřky. Na všechno co bude a nevím jestli je to naděje nebo co mi to drží úsměv na tváři.
A pak už upadnu do hlubokého spánku, ani nevím jak.
No comments:
Post a Comment