Vystupuju z tramvaje na Palackého náměstí. Od Vltavy vane silný vítr a přestože je prosinec, je příjemně teplý. Praha šumí, kolem se rozléhají zvuky sirén. Je jich více, lze to rozlišit když se pořádně zaposloucháte. Praha šumí s přirozeností její vlastní.
Podrážkou boty došlapuju na kočičí hlavy tramvajového ostrůvku a v duši mám klid.
Takový klid, který se jednou myšlenkou dokáže změnit v paniku.
Najednou tu stojím, uprostřed a všechno plyne tak jako to má plynout. Hladce a klidně, má to pachuť dětský rozpustilosti, přísahala bych, že mi září oči.
A mně to najednou připadá nemožné a nepochopitelné a přesto tak krásné, možná o to ještě krásnější.
No comments:
Post a Comment