Ninon punk

Někdy je možná lepší nic nepsat.
Nic neříkat.

Možná jen mlčet a nechat to všechno plynout. Křehkost okamžiku, křehkost osobnosti a křehkost duše.
Je to křehký jako sloupec dýmu z cigarety. Je to taky stejně šedý a stejně tak rychle to někdy vymizí.

Stejně rychle se to zbortí a rozpadne.
Myšlenky a slova a pocity, který zase narážej uvnitř mě, do mých stěn.
Poruší moji schránku a pak zaniknou.

Zanikne s nimi i část mě. Jsem opravdu smířenější a odevzdanější?
Je to takhle lepší.
Má to takhle být?
Chceme, aby to takhle bylo?

Chci být takhle moc silná a nechat to všechno protýct a možná i úplně odeznít?
A odezní to vlastně?
je to opravdu tak prchavý?
Je to jako na horský dráze, nikdy ne jen nahoru.
S křikem zase dolů a možná i s křikem nahoru.

Jen nějak absolutně bez vzrušení.