V Národní kavárně, v sobotu, přesně v poledne. Poloprázdno a celým prostorem se nese hlas Franka Sinatry a vůně čerstvě udělané kávy. Při příchodu mi přidrží dveře mladý muž, který právě vstoupil se svou přítlkyní nebo spíše manželkou. Servírka si nás ihned spojí a ptá se, zda chceme stůl pro tři. Muž se rozesměje a říká slečně, ať si o něm nemyslí, že má dvě ženy.
Ne, jdu sama do kavárny, moje oblíbená chvilka, jen a jen moje. Moje pro sebe, můj klid. Vychutnávám si lívance s borůvkami a broukám si společně s Frankem.
Naproti sedí pár, mají spoustu jídla na stole, mažou si na chleby marmeládu, srkají střídavě kávu a čerstvě vymačkaný džus. Oba dva mají na sobě svetry s norským vzorem. Představuju si, že takhle budeme o sobotách chodit na pozdní snídaně s F. Jen bez těch svetrů. Naprosto ničím nerušený začátek víkendu, klid v hlavním městě, mlhavý podzimní den. Požádám o účet a vydám se do Galerie na nábřeží. Svou hlavu schovám pod klobouk a nos zabořím do šály s aztéckým vzorem, ještě ale přetřu rty fuchsiovou rtěnkou. Miluju podzim, miluju když nikam nespěchám.
No comments:
Post a Comment