Máma

Sedím u psacího stolu, u kterého sedávala moje máma. Možná jí bylo tenkrát jako mně. Říkám si, kolik dopisů a výstřižků a schovaných papírků od amerických žvýkaček bylo schováno v jeho útrobách. Kolik vypsaných propisek a ostrouhaných tužek. Kolik vzpomínek a kolik vět, které by ráda zapomněla.

Moje máma, silná a křehká osobnost zároveň. Zranitelná, hrdá a zároveň tak ochranitelská. Citlivá a vděčná. Bojující. Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy jsem si poprvé, uvědoměle řekla "Chci být jak ona." Moje máma to nikdy nevzdala. Je vytrvalá.
Byla jsem asi desetileté dítě a poslouchala za dveřmi. Věděla jsem, že se něco uvnitř našeho kruhu děje. Ale nikdo mi nic neřekl.
Moje máma tenkrát za tátu bojovala, ne za tátu, ale za rodinu.
Silná žena. Milující. Žena co chce být milována. Stejně jako já.

Zraněná, ale odhodlaná. To odhodlání, si myslím, mám po ní. Vedla mě k tomu odjakživa. Chtěla po mně, abych byla nejlepší, abych znala svoji hodnotu a nepodceňovala se. Moje máma mě vždycky chválila a podporovala. I když jsem prahla po poznání a vlastně vcelku brzy opustila náš rodný dům, chtěla abych se navracela. A přestože se mi snažila vysvětlit, jak je někdy všechno k člověku nelítostné, učila mě dávat najevo radost a lásku. Mít srdce na dlani.

Ve všech životních lekcích, kterých se mi prozatím dostalo, mi podala ruku. Uvařila mi čaj a zeptala se, jestli ho nechci osladit, ikdyž ví, že to nedělám. Otevřela mi náruč a pohladila mě a nikdy mě nechlácholila, když to nebylo třeba. Přitakávala, když jsem odkrývala nemilé věci. Dělá to dodnes. Prazvláštní, jak se pokaždé ukáže, že ona měla pravdu, že máma má vždycky pravdu.