Vysoko

Tisice kilometru nad morem, do tyhle vysky jsem si ten cas protrpela. Bojim se, zhluboka dycham a zatinam ruce v pest. Klasicky strach z letani. Moje kamaradka, ktera ma stejny strach jako ja, mi rika, at se odevzdam. Neni to v mych rukou a at verim. A ja se tomu nakonec v tyhle vysce odevzdavam a citim klid v dusi a smireni. Mozna je to tim bilym vinem, ktere usrkavam z plastoveho kelimku. Mozna me dojima ten pohled na zemi, na mraky a na rude zhouci nebe kdyz zbytek oblohy pozira tma.  Zatimco tohle pisu, tak se letadlo zacina lehoucce otrasat a moje srdce se znovu rozbusi, rytmicky. Vino v kelimku sploucha a ja v sobe znovu, znovu hledam ten klid. Pomaha mi tohle, pomaha mi psani a v usich mi zni The National. A myslim na nej. Myslim na nej, zustal v nasi rodne zemi a snazim se vymyslet co asi dela a ta myslenka me hreje. V dusi klid a v srdci nadeje. Opiram hlavu o okenko, klid a hladky let, zaplava svetel pode mnou. Blystive skrvnky v indigove zbarvene zemeplose. Nadhera ktera me dojima. Dousek vina, klid, smireni, klid. Opakuju si stale dokola jako mantru. Brzy budeme na zemi.