Myslenky utopene v Curysskem jezere

Sedim tu s hrnkem kavy a pozoruji modrou, mlecnou hladinu Curysskeho jezera. Odbiji devatenacta hodina treti cervencove nedele a moji hlavou behaji myslenky a narazeji do jejich sten. S kazdym uderem zvonu, ktery se nachazi ve spici pravoslavneho kostela, jedna myslenka zahyne a zrodi se nova. Myslenka za myslenkou, bolest za bolesti. Rozutikavaji se a ja je nemohu pochytit, nechytila bych je ani siti na motyly, ani udici, sitkou na hmyz. Nejradeji bych si zalepila hlavu, stejne jako se to dela s okny v lete. 

Do vrsku Alp narazeji mraky, teplota vyrazne poklesla, ale vzduch je stale jeste tezky.

Zvony zacaly bit intenzivneji a pridal se i zvon z druheho kostela. V me hlave je neskutecny neporadek, ale stydim se o tom vubec napsat nejakou zminku. Co konkretne mi narazi do sten meho tela, zevnitr. 

Slova jako Miluju Te a lasko se nerikaji jen tak zbuhdarma. Jednoduse by si clovek mohl vylozit, co tim ten druhy mysli. Proc je schopen v noci jet pres sto kilometru za tim druhym, jelikoz mu jeho spolecnost proste dela dobre. Je to jasne citelne, ze? Pricemz se naprosto mylim a snazim se rozklicovat tuhle situaci a placam se v tom jak Jagellonsky kral, ktery se utopil v bahne i s konem. 

Neprikladej vsemu takovy vyznam. Vyznam. To slovo samotne me uz ubiji. Tak se nicim tim, ze necemu prikladam vyznam a nakonec nicemu zadny vyznam neprikladam a stavam se absurdnim cynikem, totalnim emocnim flegmatikem a ledovou kralovnou.

Nikdy bych nerekla, ze takova mala stvura se vlastne ze me muze stat, jenze pak se najednou tenhle nezajem ve mne natolik natlakuje, ze jsem schopna se totalne zhroutit a malovat si scenare, ktere jsou dotazene do extremu, byt na jednu ci druhou stranu. 

Miluju pokrivene, miluju se strachem nekoho ztratit, pricemz jsme sami sebe uz vlastne ztratili a jsem zmatena natolik, ze nedokazu ani popsat jaky k sobe mame vztah.

Myslela jsem si, ze je jasne co je laska. To neskutecne kycove slovo, co me taha za usi. Ale momentalne jsem v tomto pojmu absolutne znejistela. Uplne a totalni znejisteni. Obsahova stranka veci kamsi zmizela, zanechala me tu samotnou a ty silene svycarske zvony uz pres deset minut stale odbiji sedm hodin. 

Jestli bych jeste mohla jedno slovo v moji situaci pouzit, tak je to bezmoc. Bezmoc napravit veci, ktere se staly. Coz je nemozne a nesmyslne a naivni a taky hloupe se tim zabyvat, ale moje minulost mi stale saha na paty a ja se nejak nedokazu odpoutat, protoze bych na tom tratila. Prisla bych o moji soucast a jake by to bylo, kdyby jedna cast vaseho ja naprosto zahynula? To by bylo prece sebedestruktivni rozhodnuti.

Zvony uz utichly a ja tak mohu s klidem dumat nad tim, co tady vlastne smolim. Nekdy je az nesmirne dulezite, promluvit si sam se sebou. Videt ten rozhovor, videt stopy a argumenty a mozna nejake primky myslenek a pocitu a zjistit, ze vlastne jeste nejake city zbyly a mohou vyklicit. 

Vim, ze je to beh na dlouhou trat. Vim, ze uz nikdy nebudeme my dva dohromady tvorit par. Ale musime si umet poradit. Chce to trpelivost, silnou vuli a pokoru abychom byli schopni o sebe neprijit. Chce to odhodlani. Ale jsem si jista, ze bude mozne to zvladnout. Jen si to musi uvedomit i on. Myslim, ze jsem na dobre ceste, byt sama sebe trosku nicim. Mohla bych pouzit nekolik silenych kycovitych citatu. 

Az teprve ted jsem si schopna pripustit, ze opravdu miluji. Ten pravy vyznam toho slova je ztracen kdesi v nenavratnu. Puda pro novy partnersky vztah je na mem poli castecne pripravena. Otazkou zustava, zda budu tak silna tvorit z te urodne zeminy jeste nejaky vedlejsi produkt spolu s nim. 

Netusim, kam jsem se temi myslenkami az dostala, ale mam dobry pocit z toho, co vse jsem si uvedomila.

Chci rict, ze nekdy musime neco obetovat a neco si protrpet, ale musime se take spokojit s jinymi typy vztahu. Musime byt ochotni prijmout nekoho, jako blizkeho cloveka a byt vdecni za to, ze nam je na blizku. Nakonec vzdycky vyjde najevo, ze kdyz nekoho milujeme, jsme ochotni ho nechat jit.

"Vzdyt peci oba vime, ze takhle je to spravne."

Ninon