Dno

Tři hruškovice na zahřátí, protože svařák došel. V pozadí zní jakási místní kapelka, zpěvák si tak trochu připadá jako Kamil Střihavka a tahá vejšky svým chraplákem, z bubeníka se kouří. My taky kouříme. Kouříme všichni. Je nás v tu pět. Pět hruškovicí, třikrát po sobě.
Už mi to trochu natahuje, ale přestávám se třást. Jdeme k ohni. Sedíme až nebezpečně blízko, kdosi si pohrává s ohořelými poleny, rýpe do žhavého popela. Rýpe do žhavého.
Píšu klukovi, co mi za nic vlastně nestál. Přijde, může se přetrhnout. Odebíráme se do Dna a budeme pít do dna, je to cítit i v tom chladným májovým vzduchu. Cítím to já i Anna, cítí to kluk co mi za nic nestál. Cítí to kluk co mi dřív stál za moc, cejtěj to lidi z kapely. Někdo už to dno dokonce nahmatal. Třeba milionkrát.
Uvnitř lidí to kňučí, to dno.
Do dna jdu já a Anna, schováme se za jukebox. Za jukebox, který v následující hodinách opakovaně znásilňujem, někdy až moc hrubě. Mlátíme do něj, třískáme, aby hrál a aby hrál dobře. Přichází ostatní, rozráží ten vzduch v pajzlu, tu hustou, neviditelnou, nedýchatelnou směsici všech pachů. Pachy nevyřčenejch i vyřčenejch vět, který buď měly být vyřčeny nebo zatraceny.
Opilost nabírá směr. Unáší nás. Unáší mě, Annu, kluka co mi za nic nestál, kluka co mi dřív stál za moc, kluky z kapely. Hraje si s náma. 
Ten co za nic nestál kouří galoásky, vydechuje kouř do prostoru, kouká jak se směju, jak zpívám jak tančím s klukem co mi dřív za něco stál. A ten se snaží přilepit jeho dlaň k mojí, k mým bokům a zádům, taky vlasům. Odstrkuju ho, ale nenápadně. Nechci aby někdo viděl, že se tady něco odehrává. Že tady vyhrávám svůj zápas, že skóruju, protože on chybuje. Že se to obrací, jako nakonec vždycky, když máte trpělivost. Že každé jeho přiložení dlaně na mojí část těla mě naplňuje. Ne tak přímo to přiložení, ale to moje odstrčení, odmítání. Cítím jak si to uvědomuje.
Anna to vidí. Vidí jak se cítím spokojeně. Nabijte si držky! Všichni! My všichni si musíme nabít držky, musíme si vzájemně pomoci k těm pádům. K pádům na zem. Ale taky si podat ruku.
Nenapsal jsi a já pak nečekala, říkám mu to. Zostřuje pohled, zkouší to. Nepovolím, směju se. Nenapsals. Zájem kdy projevíš nezájem. Ten zhmotněnej, hmatatelnej zájem. Který jako lusknutím prstu zamotá a splete všechny údy dohromady až se ti podlomněj kolena. Zdolávání. Vědět že na to máš. Podlehnutí.
Ale tak to možná chodí s jinýma. Se mnou ne.Už nejsem hloupá. Nejsem. Nebudu.
Zase zpívám, zpíváme s Annou, s ostatníma. Nese se to celým Dnem, celým městem. Rozlejhá se to ve mně, v Anně, v ostatních. Rozlejhá se to tak, že už nepotřebujem další panáky, další rundy. Chceme se jen probít touhle nocí do rozednění a vítat se s ptáky, s živými tvory v tomhle mrtvým městě.