Na návštěvě

Sedím v autobuse a v ruce mačkám plastový kelímek s horkou kávou z automatu a stromy se začínají zahalovat do sněhobílých plášťů. Blížím se do města mého srdce, do města které vždy budu milovat a dnes ho miluju ještě o kousek víc. Opírám si hlavu o sklo a kochám se tou krásou, která se rozprostírá vně autobusu, na chvilinku mhouřím víčka.
Sotva autobus zastaví už se nemohu dočkat až moje noha dopadne na libereckou půdu. Sněží, padají mi vločky do vlasů, nemůžu se toho nabažit. A za chvíli tam přijde, on, člověk, za kterým sem mířím. Celý v černém, jen vločky dotváří strukturu textilie jeho kabátu. Má pro mě dárek, dostávám knihu od Egona Bondyho a už teď vím, že moje ranní chmury budou zahnány do kouta.
Tak příjemné jít sněhem, kolem jezdí tramvaje a automobily, lidé spěchají, procházejí se a vy si užíváte rozhovor a míříte na přehradu. Strašně se mi líbí věci, které probíráme. Plyne cesta, čas i hovor a za chvíli jsme u muzea, kde se obdivujeme um lidských rukou, preciznost a píli, dokonalá práce, zdobené vázy, talíře, příbory, odznaky, krajky,
Nakonec jsme u něj na bytě, připravuje čaj, je nám zima a já si zahřívám zmrzlé prsty a rozhlížím se po maličkaté místnosti. S hrdostí mi prezentuje sbírku desek, rukama mu projdou Sinatra, The Doors, Beatles, Pink Floyd, Ray Charles a spoustu dalších, pouštíme si Abbu, přijde řada i na Jana Wericha a otvíráme víno. Když mluvím, tak nastraží uši a poslouchá co říkám. Čte mi svoje věci ze zápisníku, baví mě to poslouchat a najdu taky cosi svého a rozebíráme naši potřebu vypsat věci na papír. Cítím v té místnosti zvláštní směs harmonie a porozumění. Rozpustilost a hravost se slovy.
Vyrážíme do víru velkoměsta a skončíme v baru na jedné z hlavních ulic centra, piju tmavé pivo a ta chuť mě dohání do nebes, ach. Poslouchám první kapelu, paráda. Mezi námi náznaky náklonnosti a smích. Pozoruju ostatní lidi a ostatní lidi pozorují nás. Padne pár kousků a hraje kapela na kterou jsme přišli. Shodneme se na tom, že nás to baví. Konverzace, noví lidé, sobotní večer jak vyšítý. Házím hlavou, otevírám se okolí. Později odcházíme, opilost nás podporuje v šílenostech a tak chvíli běžíme jak blázni uprostřed mokré silnice a točíme se dokola, nic není intenzivnější než ta chvíle. Na bytě touha a blízkost, vybíháme schody, skončíme v peřinách vyčerpaní. Voní mu kůže a pak zničeně usínám.
Ráno je tak krásně líné, země do sebe vpila všechen mráz. Nechce se nám z peřin, držíme si teplo pod přikrývkou a povídáme si, vlastně pár hodin. Místo odjezdu se ještě zdržím a procházíme město, spleteni dohromady konverzací, která nám umožňuje poznání.
Od smíchu se nám tvoří vrásky a já nakonec cestou do matky měst otevírám knihu v růžovém přebalu, v tašce nahmatám věnovanou paličku z koncertu a potutelně se usmívám. Víkend, který převálcoval všechny ostatní.