Srdce bolelo a pak bylo na chvíli zachráněno, teda nejspíš si to jen myslelo. Ne to bych lhala, chvíli jsem se já i srdce měli pěkně a pak to zase vybouchlo. Má to cenu se po rozloučení zase dávat dohromady? Ptám se velmi velmi zmateně.
Zvláštní je když někoho tak důvěrně znáte, spoustu věcí si na něm vážíte, je vám s tou osobou neskutečně krásně, jak se říká, dotyčný s Vámi může jen sdílet jednu místnost, ležet vedle Vás a ke štěstí Vám to stačí?Tak moc jste spokojeni. A pak přijde obrovské prázdno, když to už té druhé osobě nestačí. Cítím se omráčená a nejhorší je, že necítím bolest. Cítila jsem jí, ale teď je to jen jedna velká, obrovská díra a chaos.
Spousta lidí se nedokáže se špatnými věcmi smířit, tak si je nepřipouští. Chvílemi se i já schovávám do takové ulity, ale je to špatně. Když si konstruuji vlastní budoucnost, tak mě to přepadává ještě víc, ale ten optimismus je potřeba. Já vím, že to moje vypisování optimisticky nezní ani za mák, ale snad bych se i pochválila za to že to zvládám skoro po třech letech dobře.
No suďte sami, zatím jsem se k flašce od vína nepřicucla.
Přijde mi, že se kolem mě všichni rozcházejí. Jsem na tom stejně, sice o jsme spolu víc let, ale cítím se stejně, prázdně? Někdy mám pocit, že se mám dobře a v zápětí brečím. Nikdo vám nemůže říkat, že vracet se k sobě špatně nebo dobře :) řiď se instinktem :)
ReplyDeletePřijde mi to tak taky, nebo alespoň spousta dvojic už jsou zase jen jednotlivci. My se k sobě po jednom rozhovoru vzápětí vrátili, ale to byla nejspíš chyba a takhle to dopadlo. Já cítím jen to prázdno a zároveň jsem se tak otevřela okolí, že jsem v sobě tolik zmatená :) Teď nějaké vracení už není mezi možnostmi. Děkuji.
ReplyDelete