Ninon punk

Mozaika snů, od rána půst, obrazy snů však nemohou růst.

Sedím v rohu nádvoří a mám jeho obsah jako na dlani. Skupinka lidí si ohřívá zkřehlé dlaně u barelu s ohněm. Jiskry lítájí vysoko, až se dotýkají nebe a prolétají skrze něj. Hemží se to tu jako v mraveništi a z louky se nese zvuk punkové kapely. Vzduch proudí do plic lehce, sklouzává tam.
Přichází ke mě kluk: "Ahoj můžu si při sednout, chceš si povídat?"
"Jo, no, ne asi ne." Odbyju ho a nemyslím to zle. Chci to prostě nasávat sama. Ale kolemjdoucí mě vidí jako tu samotnou, co tu mezi skupinkami sedí, chudák, sama.
"Můžu ti přinést něco k pití?"
"Díky, ale mám pivo." Držím ho mezi koleny. Koukám se na něj s omluvným výrazem ve tváři.
"Chci tu prostě jen sedět sama, sorry, hezký večer."
"Dobře, děkuju i Tobě hezký večer."
Vlastně mi jedno kam se poděl zbytek z party. Šli pro další pivo nebo řeší historky z uměleckého podsvětí. Já jen chci dýchat a pozorovat jak se tu všechno tetelí. Je červen, je poslední večer lokálního  festivalu, důkaz, že tomhle mrtvým městě kulturní život ještě nepošel. Dopíjím svoje pivo, koušu okraje kelímku a na nádvoří začíná další zvukovka. Dává se do mě zima a tak si jdu ohřát dlaně.