Co bylo

Stojím ve sprše a nechávám po sobě téct až příliš horkou vodu. Zatímco se moje kůže mění v rudou mapu světa, vybavuji si určité momenty, které se někam zaběhly. Poslední dobou přemýšlím často o tom, co bylo. Ne o tom, co bych chtěla aby bylo, ale co bylo. Přemýšlím o budovách v ulici, která vede až do Lidových sadů. O jednom domě, který má popraskanou omítku až to vypadá, že se musí každou chvíli rozpadnout v prach. Ale snad tam ještě bude dlouhá léta stát. Je totiž překrásný. Překrásný a zašedlý, ale působí na mě, jakoby dýchal, jakoby měl co říci. Vždy jsem si představovala, jaké by bylo v něm bydlet. Vstávat, otevírat okna, chodit bosýma nohama po jeho parketách. Skrz ta otevřená okna slyšet procházející lidi, cinkání tramvaje a koukat se do ulice, koukat se do slunce. Přemýšlím o jaře v tom městě. Pamatuji si den, kdy jsem si nesla nakoupené mladé mrkve, z tašky mi koukala zelená nať a já byla spokojená jako snad nikdy. Miluji ty dny, kdy se blíží teplo, všichni jsou v očekávání, a ve vzduchu je cítit hlína. Přemýšlím zpětně o těchto letech. O letech kdy jsem téměř každé odpoledne trávila v knihovně nebo v antikvariátu u Fryče. Bylo na denním programu pozdravit knihy, projít se městem, nahlédnout do papírnictví, koupit si další květovaný sešit, abych měla kam psát. Večer sedět v okně na internátu a všechno si zapsat na papír. permanentně jsem měla ruce od inkoustu a v kabelce namísto pilníku nosila zmizík. Ráda přemýšlím o věcech minulých. Líbí se mi ten pohled na to, co již bylo. Jsou věci, které bych ráda prožila znovu, ale neteskním po nich. Mám je uchované na papíře, zapsané modrým inkoustem. A pak přijde nostalgické ráno jako tohle a všechno se mi vybaví, najednou. Nestíhám vnímat všechno naráz. Cítím tu vůni, vidím ty domy, sešity, knihy, mé červené boty, všechny lidi, dokonce se mi v před očima zobrazí barva mladých mrkví. Je to tak sladké, nechat se tím zaplavit a pak to zase nechat plavat. A v tu chvíli, kdy si jdu dělat snídani už zase myslím na něco jiného ...