K oblakům vzhlížíme všichni. Ne, možná že všichni k nim nevzhlížíme. Asi není každý snílek jako já. Vždycky všechno rozpitvám, usrkávám při tom mátový čaj, kávu (jedině černou) nebo víno (dřív jedině bílé, teď už s věkem přichází slabost pro červené). S hlavou zakloněnou, až mě bolí krční páteř a mžourám. Mžourám do dáli, který je blízko tak, že se mi z toho točí hlava.
Vzhlížet k oblakům, do oblak, spolu s časem to změnilo formu i důvod. Dřív jsem si vysnívala všechno. Události budoucí, budoucí manžely, děti, cesty do neznáma, domovy, zázemí, psi, kočky, povolání. Hrála jsem už tolik her se mnou v hlavní roli. Já ve vzdušným zámku, na lodi, v letadle, na pláži. Chtěla jsem být umělkyní, právničkou, PR manažerkou, tanečnicí, profesionální tenistkou, hippie prodavačkou v obchodě s deskami, matkou, manželkou, samostatnou ženou.
Kdy ale přijde to odvrácení hlavy od oblak. Najednou jsem tady a ikdyž se zase nechávám unášet svými vlastními sny do dalekých končin a zjišťuju, že to všechno kamsi utíká. A já tu stojím a vím, že je potřeba si zvolit. Zvolit si možnost a nenechat se jen omílat mořem času.
Mám pocit zatracenosti.
No comments:
Post a Comment