Sedím za pracovním stolem, přes monitor nevidím nic. Jsem zakrslá, malá holka pro všechno. Ve svým vlastním prostoru, ve své oudžejovské* bublině. V omezeném prostoru, asi tak půl metru na dva. Tu omezenost mi ruší občasný zazvonění telefonu a úkolování.
Dorušit, přinést, zařídit, jít na poštu.
Pak nakoupit, uvařit, osprchovat, spát. V šest budík a nanovo.
Jak mě může něco naplňovat, protože si připadám užitečná a zároveň mě to dokáže vytáčet, srát a vysírat a nutí mě to posouvat budík. Potichu klít a někdy i nahlas. Dokže mě vytočit ženská na poště, na úřadě. Tik úředníka na městském soudu, pomalí lidé na Václaváku, že někdy musí být všechno hned a naráz, že se musím rozkrájet, že se zasekne skartovačka.
...
A pak ten stereotyp.
Hlavně ale málo času pro mě samotnou.
Jsem osoba co se sebou potřebuje být často, ale hlavně o samotě.
Sama na výstavu, do parku a do kavárny, pít víno, číst a listovat stránkami jen tak pro potěšení.
Chybí mi loňský půlrok, jež ze mě tvořil renesančního člověka. Naproti tomu je ze mě kancelářská krysička s kartou do výtahu na firemní šňůrce.
Prodepadám pomalu depresi, že takhle dopadnu a budu tuhle práci dělat navěky.
Neskutečně se těšim na čtvrtek, čtvrtek je můj studijní den bez práce.
Hurá
* Představte si co dělala Andrea Sachsová v Ďáběl nosí Pradu, to je můj job.
No comments:
Post a Comment