Posilněná vodkou tu sedím na posteli, nevysvlečená a přemýšlím nad svým nezvratným osudem. Jen jestli tahle pitomost není jen výmysl. Asi většina z nás někdy podnikla kroky nesprávným směrem. Ale má cenu se vracet na rozcestí a hledat tu správnou a jak vlastně zjistíme, že je to ta správná cesta? Achjo. Řešim hovadiny. Zbytečně to překrucuju do nějakejch metafor a chce se mi zvracet. Všechno špatný pryč. Popudivý myšlenky. Hrozně mě svrbí ruce, převrátit tyhle otázky v odpovědi.
Lhostejnost je horší, než nenávist. Být lhostejný je ubohé. Když jste nenáviděni, jste v jakémsi vztahu. Když jste poctěni lhostejností, nejde vlastně o žádnou čest. A já se toulám někde mezi tím a nedá mi to spát, hrozně mě to drásá a chci udělat věci, kterých třeba možná budu ráno litovat a zkouším si v tom zabránit a moc se mi to nedaří.
Někdy se zaleknete sebe sami, snažíte se sami sebe chránit, až si ublížíte. Schováte se před světem tak, až vám bude dělat problém obnažit se. Ukázat kdo jsem já a hlavně, ukázat to někomu, kdo by tomuhle všemu dodal lesk. A tak je pozdě, protože jste se nerozhodli, protože jste se neozvali, protože jste nebojovali. Jste ignorováni až dětinským způsobem a sami si pak říkáte, proč to vlastně zabírá místo v mé hlavě, v mém srdci. Proč mi to způsobuje šrámy a narušuje normální, běžný tok myšlenek. Netuším, to jsou jaksi stavy, ve kterých jsem roztěkaná a zmatená. Jen vím jedno, chci se na to rozcestí vrátit. Co když jsem ale překročila bludný kořeny a cesta zpátky nevede?
Horší je pak už jen ten případ, že vám někdo sáhne na záda a podá mapu a pak cukne a vy se zase ztartíte v tom šíleným lese, za tmy. Zdálo se, že jsem viděla jak se rozednívá a najednou je zase černočerná tma. Delší dobu už se ale v tý tmě zmítat a ztrácet nechci, tenhle pocit mi rve všechno z těla.
Najednou si uvědomuju sebe a všechno kolem mě, ale je to ta cesta? Je možný krok zpátky, je možný krok vpřed? Netuším co mám dělat a jak dát najevo, co chci a koho chci. Držím se zpátky, protože se zase bojím a možná bych měla riskovat a bojovat a utíkat tím správným směrem, protože už vím který to je. Nojo, co když ale není ...
Bez pasáže s tím pravým je tohle popis téměř celýho mýho života. Až teď si konečně připadám, že stojím pevně na zemi a přede mnou se rýsuje jedna jediná cesta po který se dá jít a zdá se být ta pravá..Ale to se zjistí až když se dojde na konec, nebo ne? A ty nakonec zjistíš, že jsi šla sice oklikou, ale správným směrem. Nejsem dobrá ve psaní a připadám si blbě :D promiň.
ReplyDeleteJá šla tři roky úplně blbým směrem, zdálo se, že je to cesta zajímavá a krásná a barevná a ona byla. Ale až zpětně jsem si uvědomila, že okolo byly nástrahy a na konci mě nečekalo nic než ponaučení. Ostatně proto, to taky bylo dobře, že jsem se tudy vydala. Jenže mě to tak hrozně vysílilo.
ReplyDeleteA blbě si nepřipadej, piš jak to cítíš)
A co a koho chceš? :)) Barča
ReplyDeleteChtěla jsem tim říct... běž si za tím, co nebo koho chceš :) B.
ReplyDelete