Zensky jsou s taskama z masny, chlapi zase do tovarny na sny

Vystupuju z metra, vzduch je citit omastkem, ten pach se line ze stanku ve vestibulu metra Opatov. Simra to v nose a vubec to nevoni lahodne, ale tezce a mne je z toho uzko. Lidi spechaji, sem a tam a na metro a na autobus a za svoji starou a za svym muzem a za detmi a nakoupit. Zensky jdou s taskama z masny. Ze supermarketu. Vylezu na povrch a do oci me uhodi svetlo a do plic vpustim prazsky studeny vzduch. Mijim informacni tabuli Prahy 11 a stoupam po schodech vzhuru, po schodech, ktere vedou do nekonecna. Do nekonecnyho more pozustatku jeste nezapomenuty komunisticky architektury. Do more betonovejch krabic a umelych kopcu, na kterych v zime sankuji deti ze sidliste. Koukam na tu zatuchlou slavu zkrze sklo a na zada mi klepe dehumanizace nasi spolecnosti.