Mám slabost pro uchování vzpomínek.

Jednou asi budu jako má babička, budu se snažit uchovat doma v přeplněných šuplících co nejvíce věcí. Vzpomínkových. Teď jsem jako Helenka Součková, co si vytvořila krabice s názvy a tam si dávala věci památeční. (absencie na divadelní hře Hrdý Budžes okamžitě změnte v účast)  Můj muž má krabici s názvem stuff, já mám jen takové dvě krabice z ikey. Ve kterých se dusí lístky z divadel, z jedné předpremiéry, valentýnská přánička, dopisy od německých kamarádů, růže z ubrousku od tureckého kuchaře Alla, čokoládová beruška co asi bude chutnat po těch letech jako popel z borovicových šišek, svraštělé balónky, jedna žlutá stužka do vlasů, trsátko švédské kapely a tak dále a tak dále.
 Ty věci neviděly světlo světa už ňákej ten pátek. A já se ptám, co mi v té krabici dávají, k čemu jsou a na co vlastně slouží. Občas si tu krabici položím na koberec s dlouhým chlupem, krabice si tam rozloží své pozadí a zabředne do té měkoty. A já odklopím víko a hladím ty věci, přebírám se všemi vzkazy a vzdychám jak jsem sentimentální. Momentálně se otáčím a zjišťuji že mou vzpomínkovou činností je obklopena i má nástěnka na internátní zdi. A tak se obhajuji, že se někdy hodí připomenout si různé okamžiky, protože v hlavě si vybavuji takhle narychlo jen několik z nich. Poslední takový kus do mé sbírky je účet z kavárny, kde jsem si objednala pohár horkých malin. Mám prostě potřebu udržovat v sobě nebo v krabici jakési okamžiky hřejivosti, které byť nejsou tolik významné, ale jsou krásné. Tak mi to prosím nikdo nemějte za zlé.

Mimo to budu potřebovat větší krabici.